Kristýna Ježková žije se svou želvou dvacet let. Prvních pět let soužití si vystačila s péčí podle chytrých knih, ale pak přišel čas na návštěvu veterináře. „Želvě jsem přivezla od moře pěknou sépiovou kost a ta nějak rychle zapůsobila a želvě přerostl zobák. Na jeho zkrácení jsem si na rozdíl od drápů netroufala,“ popisuje. Hned v ordinaci ji ale čekal šok. „První, na co se mě veterinář zeptal bylo, jaké mám potíže a ať mu ukážu papíry. Nechápala jsem,“ vzpomíná na okamžik, kdy by se v ní krve nedořezal.

Doklady jsou nutné

Většina druhů suchozemských želv, včetně těch u nás nejprodávanějších, totiž podléhá úmluvě o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy CITES a prodejci či přímý chovatelé musí zákazníkovi předat bílý registrační doklad. Následně musí majitel zvíře přihlásit na odbor životního prostředí krajského úřadu. Kristýna Ježková teprve po několika letech zjistila, že možná porušila zákon. O želvě, kterou si koupila na přelomu milénia ve zverimexu na malém městě, nevěděla nic. Nakonec se ukázalo, že její druh je želva stepní, nikoli žlutohnědá jak se veterinář zprvu domníval, a CITES nepodléhá.

Zkušenost a šok, jakou měla Kristýna Ježková, získala řada lidí. Proto je důležité dobře vybrat, od koho želvu koupíte. „Nejlepší je volit prověřené chovatele, poznáte je podle toho, že vedou chovnou knihu. Při nákupu vám dají doklady sami hned. Určitě bych nedoporučoval želvu kupovat v zapadlých zverimexech nebo na chovatelských burzách, tržnicích. Tady opravdu hrozí riziko, že želvy pocházejí od překupníků,“ radí chovatel želv Miloš Junek. Podobné je to i s tím, pokud želvu nekupujete, ale dostanete jako dárek. „Dárce musí mít také registrační list a je nutné sepsat darovací smlouvu,“ doplňuje.

Nákup ve zverimexu řada chovatelů také nedoporučuje, přestože mohou zákony dodržovat bezchybně. „Želvy tam žijí v nevyhovujících podmínkách. U želv je častým nešvarem chování na štěpce nebo kočkolitu, v malých teráriích s nevhodným osvětlením. Krmení nevhodnou stravou je velmi časté. Taková želvička, nejen že je drahá, ale zdravotní stav odpovídá době strávené v dané prodejně,“ popisuje na svém webu Želváci chovatel Aleš Kerner.

Dožije se i devadesátky

Pokud se zdárně prokoušete dobrým výběrem zvířete, čeká vás klidně i několik desetiletí společného života. Nejčastěji chované želvy rodu Testudo – žlutohnědá, vroubená, zelenavá a stepní žijí nejméně padesát let, podle odborné literatury mohou ale dosáhnout i věku osmdesáti, devadesáti let. A přežít tak svého prvního chovatele i jeho potomky. Chov želvy není podle chovatele Miloše Junka příliš náročný a při troše snahy ho zvládne každý. „Základem je dobře vybavené suché terárium s UV lampou a vhodně nastavenou teplotou, která je pro zdravý život želvy klíčová,“ říká.

Želví příbytek potřebuje být za dne osvětlený, musí mít výhřevné místo, kde se želva ohřeje na potřebnou teplotu a chovatel nesmí zapomenout dodat zdroj UVB osvětlení, které nahradí sluneční záření. Sluneční záření je pro želvu nepostradatelné a proto, pokud to jde, umožněte během letních dnů želvě pobyt i venku.

Pak je nutné zaměřit se na stravu. V létě to jde samo, želvám chutnají pampelišky, jetel či jitrocel. V zimě si chovatel může pomoci čínským zelím, rukolou, polníčkem či římským salátem. Ledový a hlávkový salát, byť želvám také chutnají, by se měl omezit. Želva dokáže bez jídla přežít i týden, není to ale nic, čeho by měli majitelé zneužívat. Želva potřebuje stravu pestrou a pravidelnou.

Želva je pomalé tiché zvíře, chovatelé přesto nepochybují o tom, že je s ní zábava. „Želva si dokáže vytvořit k člověku pouto, reaguje na jeho hlas a můžete si jí v podstatě přivolat třeba při krmení,“ přibližuje Miloš Junek. Dobře ochočená želva se nechá od člověka pohladit, nezatahuje hlavu do krunýře. Má ráda i krmení z ruky.

Umí mít ale také svoji hlavu. „Moje želva umí dát najevo nespokojenost. Velmi špatně nese přechod z venkovního prostředí na zimu domů. To dokáže celé dny hrabat po teráriu, zkouší se dostat ven. Když ji pustím, hned vidí, že je v bytě a zajede pod první topení. Také trucuje, když se jí nelíbí jídlo. Přijde ke kameni a prostě tu porci rozjezdí krunýřem a zaneřádí s ním celé terárium,“ líčí Kristýna Ježková