Monika Prošková s manželem si zhruba před rokem a půl pořídili štěně. Měli na něj čas, kvůli různým covidovým opatřením a lockdownům pracovali z domova, byli se svým jezevčíkem téměř pořád společně doma či na výletech v přírodě. Vše šlo výborně. „Jenže nedávno nám úplný homeoffice skončil, několikrát týdně musíme do kanceláře a naše fenka Dora vůbec nezvládá samotu. Často a dlouho vyje, štěká, také ničí věci. Sousedi si už dost stěžují,“ říká mladá žena ze Žatce. „Zkoušeli jsme už různé návody, ale zatím nefungují. Už jsme se teď domluvili, že za někým zajdeme. Je to neúnosné,“ smutní. Podobný problém přitom řeší mnoho lidí, kteří si v době covidu pořídili psa. Případů potíží se zvládáním samoty přibývá, pomoci může odborník.

Nezvládnutou samotu psa řeší také Eva Kačírková s rodinou. „Bydlíme v Mostě v paneláku. Častěji teď chodíme na akce a místa, kam psi bohužel nesmí. Je častěji doma sám. Také děti chodí do školy, už není dálková výuka a já také už teď nepracuji z domova, změnila jsem práci. Podcenili jsme to,“ je si vědoma potíží. „Náš pes byl přitom zvyklý být doma sám. Ale během covidu si odvykl. Byli jsme s ním doma, netrénovali samotu a teď už to několik měsíců řešíme. Bohužel je dost hlučný,“ vypráví.

Podobné případy se nyní množí, řeší je na mnoha psích cvičištích v Ústeckém kraji, veterináři, radí i další odborníci. „S problémy se na nás teď obrací více lidí. Zrovna před pár dny přišla paní s desetiměsíčním zvířetem, které má hodně problémů. Není socializované, nezvládá samotu. Opravdu teď chodí více lidí a řešíme více potíží,“ potvrzuje zkušená trenérka psů a chovatelka Iveta Katrevová.

„Častěji teď lidé volají s prosbou o pomoc,“ říká také Eva Vohánková z kláštereckého útulku. „Čas od času řešíme těžší případy zvládání samoty,“ uvádí také žatecký veterinář Břetislav Frýba.

Ať už lidé řeší separační úzkost psů, tedy obrovský strach ze samoty a extrémní závislost na svém majiteli, či „jen“ nevychovanost, přílišnou rozmazlenost anebo přehnanou vazbu na „páníčka“, radí experti navštívit někoho zkušeného.

„Rozhodně pomůže navštívit odborníka, nějakého trenéra, cvičák nebo podobně. Hlavně u těch lehčích případů. Těžší případy separační úzkosti se dají řešit také pomocí psychofarmak, přírodních přípravků určených pro psy. Je to delší terapie, všechny případy se ale řeší individuálně a je to až poslední varianta. Trpělivou prací a tréninkem lze ale udělat kus práce u všech psů,“ říká Frýba.

„Určitě obrátit se na odborníky, cvičáky jsou skoro ve všech městech,“ radí Eva Vohánková z kláštereckého útulku. „Důležité je pejska zvykat postupně, pomalu. Mít trpělivost. Odcházet na krátkou dobu, vracet se, když je klid a odměňovat. Lze to výrazně zlepšit nebo i vyřešit i u starších psů. Velmi důležité je také psa unavit, aby měl jiné aktivity a doma pak odpočíval. Ale unavit nejen pohybem, ale také zaměstnat hlavu, tím se unaví nejvíce. To se pak nenudí a nevymýšlí různé věci a nezlobí,“ popisuje Vohánková. „Také při výběru psa je důležité na to myslet. Nepořizujte si velmi aktivního psa, když ho chcete mít jako gaučáka,“ pokračuje.

„Důslednost a trpělivost. To jsou zásadní věci. Lze pracovat i se starším psem, trvá to déle, ale jde to. Začít lze vždy, ale chce to se psem trénovat, pracovat,“ potvrzuje Iveta Katrevová, která vede tréninky se psy v Postoloprtech a Blahuňově u Chomutova. „Ze začátku to chce tréninkově odcházet na velmi krátkou dobu, na pár minut. Odejít na chodbu, třeba jen o patro, o dvě, aby vás už pes necítil, nevěděl o vás, ale vy, abyste slyšeli. Psa pak odměňujeme za klid. Tedy po příchodu vždy, když je potichu. Pochvala musí být velká, vřelá, něco dobrého,“ radí.

Pomoci mohou také odchodové rituály, pes po nich ví, že se majitel vrátí. Odborníci také doporučují u citlivých psů se dlouze neloučit ani nevítat. „Postupně intervaly prodlužujeme, na pět minut, na deset, dvacet, pak půl hodina a dál a dál. Nesmí to být ze začátku prodloužené o hodně, musíte postupovat pomalu. Zabere to více času, ale přináší to výsledky. Je důležité si na to čas udělat. A odměňovat psa opravdu jen za chování, které chceme, tedy když je ticho a v klidu. Odměna musí přijít včas, ne až po delší době,“ pokračuje Katrevová.

Okřikování za dveřmi vůbec nepomáhá. „Část lidí si myslí, že pomůže, když za dveřmi bude křičet fuj nebo nedělej to. Ale to je omyl. Nikdy neokřikovat. I tato negativní reakce psa často uspokojí, je rád, že s ním někdo komunikuje a nežádoucí chování neodstraníte,“ ví zkušená kynoložka.

„Lidé by se teď měli ještě více než dříve soustředit na správnou socializaci psa. Ti po covidu často nejsou zvyklí chodit mezi lidi, mají pak problémy i doma. Je dobré chodit s mazlíčky třeba do města, aby si zvykli na různé ruchy, aby získali sebevědomí a jistotu i mimo domov,“ dodává Iveta Katrevová.