Před nedávnem došlo v Kostelci k incidentu, který opět poněkud rozvířil téma kriminality přistěhovalců z východních zemí, jako jsou Ukrajina, Mongolsko nebo Arménie.

Objevují se pochybnosti a obavy ze strany obyvatel, zda je v bezpečí jejich majetek a především oni sami. Najít jednoznačnou odpověď na tuto otázku jde jen velmi těžce, nikdo ze zúčastněných nestojí o problémy.

Krádež zvířete kvůli rituálu?

Co se tedy podle výpovědí odehrálo? Manželům Bečičkovým někdo odcizil jednu z ovcí, které tu chovají. „Stalo se to z neděle na pondělí, z 5. na 6. července. Ráno jsem jela otevřít brány a našla jsem je rozbité a vyvrácené sloupky,“ popisuje nález majitelka ovcí Veronika Bečičková. Podezření padlo na mongolské obyvatele z místního pobytového střediska, blížil se totiž 11. červenec, začátek třídenního mongolského svátku Nádam. Možnou spojitost tohoto činu s údajnými mongolskými obětními rituály se Rychnovskému deníku nepodařilo ověřit. Faktem je, že skopové představuje důležitou složku mongolského jídelníčku. Veronika Bečičková pokračuje: „Zavolali jsme policii a vydali se do uprchlického tábora. Tam jsme ale neuspěli. Druhý den jsem se dozvěděla, že dva z obyvatel měli nohavice u kalhot od krve a nosili si nějaké podezřelé igelitky.“

Když byl následně manželům Bečičkovým dovolen přístup do střediska, ovce se našla. Tedy jen její maso. Případ vyvrcholil pár dní nato, kdy byla v kukuřičném poli nalezena ovčí hlava a další části zvířecího těla, mimo jiné i ucho s plastovou cedulkou a číslem, které patřilo ztracené ovci. „Šetření ukázalo, že ovci ukradli dva obyvatelé místního uprchlického tábora. Věc byla šetřena jako přestupek, neboť škoda způsobená majiteli byla odhadnuta na tři tisíce korun,“ uvedla mluvčí rychnovského Územního odboru Policie ČR Alena Kacálková.

Ředitelka uprchlického tábora Ivana Vyhnálková se k celé věci odmítla oficiálně veřejně vyjádřit. Veronika Bečičková dále Rychnovskému deníku potvrdila, že vedení střediska vymohlo na pachatelích částku dva tisíce korun jako úhradu škody za ukradenou ovci a zajistilo předání manželům. Částka odpovídá výši pojistky zvířete.

Středisko není odpovědné

Případná odpovědnost uprchlického tábora za tento přestupek je přinejmenším diskutabilní. Není pravdou, že středisko za své klienty zodpovídá. Obyvatelé jakéhokoliv pobytového střediska v rámci SUZ mají status žadatele o mezinárodní ochranu, čekají na rozhodnutí cizinecké policie, zda jim bude uděleno nebo obnoveno vízum. Zodpovídají sami za sebe, mohou se volně pohybovat mimo prostory střediska a mají povinnost chovat se v souladu s platnými zákony České republiky. Petr Košťál ze Správy uprchlických zařízení, jejíž vedení sídlí v Praze, dodává: „V případě, že se přestupek nebo trestný čin odehraje mimo středisko, řeší to policie a zachází s nimi stejným způsobem jako s našimi občany. Pobytové středisko standardně pouze spolupracuje na vymáhání finanční náhrady za způsobenou škodu.“ A tak tomu bylo i v případě Kostelce nad Orlicí.

Jak to vidí obyvatelé

Je pochopitelné, že obyvatelé Kostelce mají po takových událostech obavy a jsou podezřívaví. „V místních obchodech s potravinami jsou krádeže azylantů na denním pořádku, někdy k nim vyjíždí policie i několikrát za den,“ tak popisuje chování cizinců ze střediska obyvatelka Kostelce Zuzana Kschwendová. Oficiální čísla za první pololetí letošního roku, na nichž se podílejí obyvatelé uprchlického tábora a která poskytla Policie ČR v Rychnově nad Kněžnou, hovoří o 26 zaevidovaných přestupcích. Většina z nich se odehrála v období květen – červen a téměř všechny byly majetkové, jednalo se o krádeže potravin a alkoholu v místních marketech.

Otázku, kdo by měl řešit problémové chování obyvatel uprchlického tábora, je tedy třeba směřovat spíše na ministerstvo vnitra. Pracovníci středisek, sociální a psychologičtí poradci mohou nabídnout pomoc, nicméně za činy svých klientů zodpovědní nejsou.

Kateřina Řehořová

Čtenář reportér: Růža po mongolsku aneb Mělo by se mluvit o ovci z malého města?

Kostelec nad Orlicí/ Noční Kostelec nad Orlicí, je tady u náměstí, tuto noc příliš hlučný. Poněkolikáté se budím a usnout je stále těžší. Vstanu, abych zavřela okno a neposlouchala opilecké hádky, a sedám k počítači v naději, že se vypíšu z myšlenek, které se mi skoro týden honí hlavou. Už dvě hodiny je jedenáctého července, tedy mongolský státní svátek “NÁDAM”, který bude trvat až do třináctého. Brr, ještě dva dny, přeběhne mi mráz po zádech. Balím se do županu a vzpomínám, jak to začalo.

Svátek jako svátek
Tentokrát náš, cyrilometodějský. V brzkých ranních hodinách, zhruba ve stejný čas jako já teď píšu tento text, mizí z ohrady za rodinným domkem ovce. Nu ovce, Růža to byla. Jmenovala se, přiběhla na písknutí a nechala se drbat, rozhořčení a slzy chovatelů stáda se dají velmi dobře pochopit. Dvě věci se té noci staly Růže osudnými. Byla největším kusem ve výběhu a neznala mongolský kalendář. Proč mongolský? Majitelé stáda totiž ani na chvíli nepochybovali, že Růža zmizla “po mongolsku”.

Město ve městě
Kostelec nad Orlicí je jedním z měst naší republiky, kde stojí tzv. uprchlický tábor, zřízený v roce 2000 v bývalých kasárnách. Tehdy řešilo ministerstvo vnitra kapacitní krizi v ubytovacích zařízeních. Mezi svými objekty objevilo bývalá kasárna, ze kterých bylo zbudováno moderní pobytové středisko s kapacitou 300 osob (na šestitisícové město to není málo). Pro Kostelec znamená několik málo pracovních příležitostí, navíc, dnes už ale ochuzených o místa kuchařek a pracovníků supermoderní stravovací budovy, která byla pro neshody chuťových buněk azylantů s těmi našimi, středoevropskými, zavřena a nahrazena vyplácením dávek, se kterými si obyvatelé tábora mohou nakládat po svém. Kuchyň s jídelnou vybavená všemi možnými digitálními vymoženostmi teď zeje prázdnotou. Poukazovat na to, že v sousedních Doudlebách nad Orlicí žáci základní školy marně čekají na svoje stravovací zařízení, už několik let je sice bláhové, protože je řeč o dvojí kapse jedněch kalhot, ale napadne to každého, kdo má kousek rozumu v hlavě. Tyhle kalhoty jsou sice nás všech, peníze do jejich kapes proudí z daní nás všech, ale levá kapsa nesmí půjčit té pravé. Finanční prospěch, který plyne z umístění azylového zařízení pro město, zdaleka nenahradí potíže, se kterými se denně potýká.
Za ta léta tady u nás víme, že nelze azylanty měřit jedním metrem, že zatím co jedni jsou milí, slušní a po týdnu vás pozdraví bezchybnou češtinou, druzí kradou, popíjejí v přilehlých remízcích, plivou jak lamy a po kapsách mají nože s ostrými střenkami.

A právě ti jsou nám právem trnem v oku. V místních obchodech s potravinami (rozuměj též alkoholem), jsou krádeže azylantů na denním pořádku, někdy k nim vyjíždí policie i několikrát za den. A naštvaní jsou všichni. Ti, kterým se nepodařilo nacpat batoleti do kočárku lahve vodky nepozorovaně, majitelé obchodu, kteří dobře vědí, že to viníci zkusí znovu, i příslušníci policie, kteří si právem připadají jako TAXI. Jejich pravomoce v případě uprchlíků jsou minimální. Co mohou? Nasoukat viníka do auta, zavézt ho domů, k branám tábora, a tam předat kompetentní, a troufám si odhadnout, že tou dobou už taky naštvané cizinecké policii. U stejné brány se v pondělí majitel stáda shání po zmizelé ovci. Sklízí posměch ostrahy (ostrahou rozuměj obranu tábora proti vniknutí nepovolaných osob dovnitř) pozn. autora.


Úterý, všechno je jasné
Úterý je v Mongolsku pověrčivě považováno za špatný den. V úterý se nevypravují na cesty, nepouštějí se do žádných důležitých činností, přináší to smůlu. Můžu potvrdit. Ani mongolští azylanti neměli v úterý 8. 7. 2009 kliku. Neodbytností okradených, jejich spolupráci s policií a vedením střediska se Růža našla uvnitř tábora.

Pro puntičkáře - našlo se nejen maso, ale také se našli a přiznali viníci. Vedení tábora však záhy chovatele uzemnilo tím, že jeho chráněnci neměli jinou možnost, blíží se jejich svátek a ovci zkrátka potřebují. Ve skutečnosti by potřebovali ještě jednu… Zní vám to jako nabídka, nebo výhružka? Taky s platbou by bylo prima jim počkat, ovce má hodnotu 2000,- Kč, oni dosud posbírali jen polovinu. Poté je majitel “uklidněn”, že se Mongolové zakrátko vrací zpět domů, že potom bude klid.

Nikdo si však neoddychl. Mohlo by se zdát, že fakt, že peníze nakonec skutečně předal policista okradenému majiteli, je v porovnání s ostatními případy loupeží v Kostelci a okolí, malým happy-endem. Jenže nejsem sama, kdo to jako šťastný konec nevnímá.
Totiž. V průběhu týdne, kdy jsem s okradenými sledovala celý průběh “akce”, se dozvídáme, že v nejbližší době bude středisko v Kostelci nad Orlicí zaplněno až po střechu. Měli bychom snad už dnes studovat kalendáře dalších národností? Arménie, Rumunska, Běloruska, Moldavska, Ukrajiny, nebo jaké rituály mají Kurdové či Kazaši?

Rituály
Město konečně utichá, rituály nočního života jsou pro dnešek u konce. Jsem unavená, půjdu si lehnout a pokusím se před usnutím nemyslet na rituál, kterým přišla Růža o život ve jménu vítězství národní revoluce v Mongolsku. Mongolský způsob zabití totiž spočívá v tom, že se zvířeti nařízne kůže u srdce a rukou se mu odtrhne aorta. Žádné podřezávání, žádná krev. Podle našich zákonů je to v rozporu s ochranou zvířat, o veterinárním dohledu nemluvě. Mám chuť všem zavolat, taky ministru spravedlnosti a životního prostředí a vnitra a Martě Kubišové… Srstkovi… Bohu…později usínám.
Když teď dokončuji text, svědí mě celé tělo. Paže mám poseté červenými jizvičkami od ostrých listů kukuřice, zablácené boty jsem nechala před domem. Sotva jsem ráno zapnula mobilní telefon, pípla mi sms se zprávou, která mě svým obsahem vehnala do gumovek a pole s mladou kukuřicí, zelenající se mezi pobytovým střediskem a ohradou s ovcemi okradených zemědělců. Kukuřice po vydatném dešti otevřela svou náruč. První, co se našlo, byla Růženina hlava, samozřejmě zbavená uší. Na nich totiž musí být zavěšené slušivé plastové náušnice s číslem zvířete i stáda. Ucho je důkaz. Kousek od hlavy leží vyvržené vnitřnosti, přikryté kůží.

Chceme mít jistotu, a tak křižujeme pole v naději, že nalezneme alespoň jedno ucho. Místo něj nacházíme několik plácků uvnitř pole, ke kterým vedou vyšlapané cestičky od cesty, lemované krabicemi od levných vín. Vypozorovala jsem, že průměrná výška mongolských uprchlíků často nepřesahuje 160 cm, výšku kukuřičných sazenic na poli za ohradou jsem tedy vyhodnotila jako ideální pro cokoli, co nemá být vidět. Našli jsme i hromádky nařezaných zelených makovic z okolních polí. Nemůže po mně nikdo chtít, abych si nedala dohromady, že se jedná o zbytky opiové párty. Opium získané naříznutím nezralé makovice, je ve většině států, zastoupených v kosteleckém táboře, velmi dobře známé.
Ačkoli náš mák setý zřejmě nebude takovou lahůdkou jako mák z Barmy či Thajska, zřejmě stojí za tu námahu. I naše námaha se nakonec vyplatila a jako třešničku na dortu jsme na jedné z opiových hromádek v příkopě našli ovčí ucho s číslem. “Je to Růža!” Teď je to definitivní. Není nedůležité, že všechny naše nálezy,včetně pohozených, použitých stříkaček jsme našli v těsném sousedství bytovek, kolem kterých teď v čase prázdnin pobíhá spousta malých dětí a kam chodí s oblibou pejskaři venčit své miláčky. Další téma, které by se dalo s úspěchem začít rozebírat, je tedy hygiena. Uff. (Mimochodem, své si nejspíš užijí i samotní pachatelé, Růža byla před nedávnem očkovaná, její maso tedy není vhodné ke konzumaci. Čeká tábor karanténa?)

Důvod, proč trávím svůj čas psaním příběhu jedné ovce z malého města, je ten, že mezi občany Kostelce nad Orlicí panuje v otázce problémů kolem uprchlického tábora rezignace a beznaděj. “To máš marný”, slyším stále častěji, když se snažím najít východisko. Aby také ne. Do existence či chodu tábora nemá co mluvit ani radnice města. To, že se jeho zřízením v Kostelci tak nějak direktivně shora změnil charakter města, je ale fakt, takové malé “o nás bez nás”.

Pobytové středisko je hájemství ministerstva vnitra a jeho obyvatelé znají svá práva dokonale. Také je jim dobře známo, do jaké částky mohou víceméně beztrestně krást, jak často, a když na to přijde, jednoduše nerozumí, co říkáte. Navíc oni mají svou Poradnu pro uprchlíky, a my? My máme svá „nádraží“… Pokud totiž uprchlíci spadají pod kompetenci cizinecké policie a za branami tábora jsou si vědomi své nepostižitelnosti, proč nemá v zájmu bezpečnosti našeho města cizinecká policie v jeho ulicích své pochůzkáře?
A když nemá vedení tábora a legislativa takovou autoritu, aby nedocházelo ke zvyšování kriminality v Kostelci nad Orlicí a přilehlých obcích, nemohli by si laskavě své chráněnce ponechat v areálu střediska a z nevyužívané jídelny jim zřídit vlastní supermarket? Možná je můj soukromý boj naivní, možná jsem malý pán, ale považuji za velmi důležité, aby se o problémech mluvilo, psalo, aby se nezametaly pod stůl a aby se na ně našel lék. Nebo se máme také naučit nařezávat makovice, omámit své vědomí a nechat to být?
Zuzana Kschwendová