V minulých týdnech i dnech zasáhla oblast severní Itálie řada několika otřesů. Silně zdevastována byla zalidněná oblast kolem měst Bologny, Ferrary, Modeny a Mantovy.

Nejvíce poškozenou oblast Emilia Romagna jsem navštívil hned po druhém silném otřesu. Projížděl jsem mnoha vesnicemi a městečky. Všude kolem byly polorozpadlé domy a ulámané věže kostelů. Mnohdy mně to připadalo jako záběry z války.

Do mnoha měst je stále zákaz vjezdu a stará centra jsou uzavřena. Tato oblast je stále označena za nebezpečnou. Pořád tu hrozí nečekané zemětřesení, které může přijít znenadání a ukázat svoji tvrdou a nemilosrdnou sílu.

Nejvíce poškozené město, ve kterém jsem zastavil, bylo Cavezzo. Je tu zříceno mnoho budov, z některých zbyla jenom hromada suti. Nepoznáte, kde měl dům zeď, natož jak byl velký nebo jak vypadal.

Na tomto místě jsem sám zažil, jak se země umí třást pod nohama. Bylo kolem 22. hodiny. Místní obyvatelé se scházeli před hromadou sutě, která zbyla z domu. Ten dříve stál na náměstí. Scházeli se, aby na velkoplošné obrazovce společně sledovali přímý přenos z posledních katastrofických dnů a ze záchranářských akcí v okolí. Bylo na nich vidět utrpení, bolest, někteří přišli o kamarády či známé. Byl to velmi emoční večer.

Vůbec jsem netušil,
 o co se jedná

Seděl jsem na obrubníku s místním fotografem a z ničeho nic se začala země třást, jako kdyby vedle nás padaly staleté duby. V první chvíli jsem si neuvědomoval, co to je. Nic takového jsem ještě nikdy necítil.

Ostatní přítomní, stojící podél zdí okolních domů nebo posedávající v parku, vybíhali doprostřed náměstí. Když jsem je viděl, podvědomě jsem je následoval. Okna se začala chvět, z velké hromady trosek se ozývaly strašidelné zvuky, praskání skel a sesouvání sutí. Všichni si oddechli, když tyto malé otřesy skončily. Byla to příkladná ukázka, jakou sílu má příroda.

Ještě tu noc jsem hledal bezpečné místo k přenocování. Našel jsem ho na polní cestě na volném prostranství, bez budov a bez zdí, aby nedošlo k případnému sesuvu na auto, v němž jsem spal. V noci jsem se vzbudil cloumáním vozidla ze strany na stranu. Byl to druhý a poslední otřes, který jsem zažil v této části Itálie.

Pro postižené místní obyvatelé vyrostly v každém městě na stadionech a hřištích záchranné tábory, jež jsou k dispozici všem, kteří přišli o střechu nad hlavou nebo se obávají dalších otřesů. Ve městě Finale Emilia jsem jedno takové městečko navštívil. Nepatřilo mezi největší. Bylo tady postaveno 40 různých stanů, podle velikosti pro 8 – 12 lidí. Překvapila mě různorodost obyvatelstva, jsou tam Arabové, černoši, Indové i místní Italové. Různé náboženství i vyznání, ale panuje tam liberární přístup a vzájemná tolerance ohledně zvyků. Ostatní, kteří nejsou v těchto provizorních stanových městečkách, stanují v parcích nebo na loukách či zahradách svých domů. Starší obyvatelé zůstávají ve svých domech. Centra jsou většinou prázdná. Bohatší Italové odjeli nebo přebývají v obytných vozech.

Jen plastové židličky a opuštěné kolo

Ve městě Mirandola jsem se šel v doprovodu záchranářů, vybaven helmou, podívat na hlavní náměstí. Bylo zcela opuštěné, žádní hosté v restauracích, žádná auta. Ve venkovních předzahrádkách zbyly jenom prázdné plastové židličky. O zeď bylo opřené kolo, jako když zrovna někdo přijel na návštěvu. V ulici jsem viděl zcela zasypané vozidlo. Vypadalo to jako město duchů.

Obklopil mě intenzivní pocit prázdnoty. Bylo to velmi zvláštní, ale zároveň jsem rád, že jsem měl možnost poznat všechna místa a lidi zblízka, na vlastní kůži.

Vojtěch Podstavek