Přesvědčit se o tom mohli před několika dny i návštěvníci Středověkého odpoledne v Říčkách. I tady si dal, jak říká, škopek piva, který je pro něj relaxačním prostředkem před vystoupením. Ale může to být i štamprle slivovice.

Zdeňa Knedla, jak se ve skutečnosti Železný Zekon jmenuje, se však nebojí ani politiky. Stanul totiž ve vládě Valašského království Bolka Polívky jako ministr kulturistiky. Jak však upozorňuje, v tomto případě je název poněkud zavádějící, jde o zkratku. "Stal jsem se ministrem kultury, turistiky a styku. Pojem kulturistika mi ani nepřísluší, chodil jsem sice celý život do posilovny, ale jako kulturistovi mi nikdy nenarostly pořádné bicepsy, protože jsem furt jedl tvarohy, žádnou chemii jsem si nikdy nevzal a cvičím si pro radost. Abych někde pózoval, na to jsem nikdy neměl figuru,“ tvrdí legendární silák.

Jaké bylo vaše první setkání s Bolkem Polívkou?
To bylo v době, kdy ještě neměl farmu. Pozval nás do Olšan, kde jsem vystoupil. A já mu tehdy přivezl flašu slivovice. Můj první asistent se jmenoval Svačina a Bolek nám naléval, hledí na nás a povídá: „Tož to su jména, ty jsi Knedla, ty Svačina, já su Polévka, všici jsme na žrádlo.“ Poté jsme se všici rozchlámali a já mu říkám: „To ještě netušíte, že máme hadí ženu Šiškovou.“ Od té doby jsem s Bolkem vystupoval v manéži. Zahrál jsem si s ním i v Honu na klauny. Pak sám sebe v komedii Muži v říji, ve filmu Brak, v pohádce Z pekla štěstí 2. Užil jsem si to. Já su komediant, žádný umělec. Za tu dlouhou éru jsem poznal spoustu celebrit. Vystupovali jsme nejen v Česku, ale několikrát i v Polsku, ve Slovinsku, pro Rakušáky na vinných slavnostech, projeli jsme toho spoustu. Cestování je řehole a kolikrát šlo i o kejhák, ale vystupoval jsem vždy s pocitem svobody.

Lidé vás znají z televizních pořadů, ale i jako pokořitele rekordů. Kolik jich máte na triku?
V devadesátkách nám televize hodně přála. Vystupovali jsme v několika zábavných pořadech a mezitím jsem občas dělal rekordy. Včetně těch menších jich mám tak pětatřicet. Pamatuju na takové krásné, kdy jsem třeba táhl v zubech Lopraisovu závodní tatru, měla jedenáct a půl tuny. V roce 1994 jsem držel v Holešově na letišti dvě startující letadla, šlo o překonání australského rekordu. Byly to prototypy z Kunovic, sportovní letouny Zlín Trenér 726K, každé mělo motorový výkon 240 koní. Postavili je zadními částmi každé dvacet metrů ode mě, horolezeckými lany jsem je měl připoutané k pažím. Měl jsem sepnuté ruce, nastartovaly se motory a šlo o to, jestli letadla udržím. Táhla silou 330 kilo, odolával jsem z místa asi 20 sekund. Pak jsem ležel jako fakír na hřebech a auta mě přejížděla přes břicho. Mám také krásný rekord, že 1800 kilo těžké auto jsem táhl padesát metrů za ušní boltce.

Dají se uši nějak posilovat?
V základu vašeho vývoje. To znamená, že mě pan řídící za uši ve škole tahal. Já mu do nebe velice děkuju, že mi ty uši tak vytrénoval. Jak je nevytrénujete do ukončení školní docházky, pak už ne. Proto vždycky říkám děckám: když vás někdo povytahá za uši, vždycky pěkně poděkujte, nikdy nevíte, k čemu se vám to bude hodit. Pan řídící mě strašně nenáviděl. Nechtěl jsem se občas učit. Říkal mi: "Kluku mizerná, já tě v životě nechcu potkat!" Když mi bylo dvanáct let, přestěhovali jsme se a já ho od té doby neviděl. Potkal jsem ho asi až po čtyřiceti letech v Hulíně na koupališti, kde jsem vystupoval. Už to byl starý dědeček, seděl tam na lavičce a já za ním šel, jestli náhodou není bývalý pan učitel v obecní škole ve Vlčkové. Byl to on. Než jsem mu řekl, kdo jsem, poodstoupil jsem, protože mě v životě nechtěl potkat. Já su Zdeňa Knedla. Kolem šel nějaký jeho kamarád a prý: "Lojzo, pojď sem. Toto tady byl můj nejlepší žák!" Já se rozesmál a jemu vyhrkly slzy, objal mě, jakou měl radost. Nakonec se všechno v dobré obrátilo.

Vraťme se ale k rekordům. Jaké další to byly?
V muzeu v Tatře Kopřivnice jsem tlačil Tatru 805 oštěpem zapíchnutým do krku. V jednom zátahu mě také přes holé břicho přejelo patnáct favoritů. V krátkém časovém limitu mi na hlavě kryté jen deskou dřevorubec rozsekal dvacet velkých bukových špalků. Nebo mi rozbili na holé hlavě kladivem žulový kámen.

Z programu Středověkého odpoledne.
FOTO: Rytíři, tanečnice i kousky, při nichž se tají dech. Říčky žily středověkem

Kam na ty nápady chodíte?
Na hovadiny jsem byl inženýr už od školy. Říkala mi to i učitelka a je to tak nějak ve mně. Vždycky jsem vymyslel nějakou originalitu, aby se lidi bavili. Přijel jsem do Pelhřimova na festival rekordů, ale hlavně s cílem pobavit lidi. Předvést pro ně show a při té příležitosti z toho vznikl rekord. Za dvacet sekund jsem roztrhl sedm katalogů telefonních seznamů - pražských Zlatých stránek.

Ale ten anděl strážný má nad vámi někdy pěknou fušku…
Asi ano. Už jednou jsem letěl z vystoupení ve vrtulníku, měl jsem vojenským bajonetem propíchnutý krk, a v Praze mi na hrudník spadl bavorák. Občas se něco zvrtne. Na to ale nechci vzpomínat. Pokud mě potkalo nějaké neštěstí, tak z cizího zavinění. Když se kácí les, létají třísky. Nic mě ale neodradilo. Chcu, aby se lidé bavili, a dělám to rád. Když jsem začínal, vystupoval jsem na diskotékách s hadem - s hroznýšem královským, a protože jsem kovář, zapojoval jsem do toho železářské komponenty. Otočil jsem dvoumetrovou tyč kolem krku o průměru 16 milimetrů nebo jsem ohýbal v zubech železný hranol. Bylo toho spousta, ale takovéto hrůzy už nedělám. Odráží se to na zdraví a raději dělám show.

U kovařiny jste asi pořádně posiloval, že?
Od mala jsem jezdil motokros. Na internátě nebyla posilovna, a tak jsem začal cvičit až od 18 roků na sokolovně a hlavně proto, abych měl sílu na tu motorku, abych měl fyzičku. A kovářská práce mi dobře tužila záda, nohy a ruce - nosily se samé těžké věci.

Měl jste nějaký vzor?
Brňáci mě spojovali s Frantou Kocourkem. Ale to byl vzor jen takový imaginární, já jsem Frantu nikdy nepoznal, viděl jsem ho jedině v novinách. Já nejsu žádný revival, nechcu nikoho napodobovat. Já jsem originál sám o sobě a těší mě, že jsem si všechna ta čísla sám vymyslel.

A je stále co vymýšlet?
Těch čísel už bylo strašně moc. Jo, kdybych byl mladé a zase nabušené, jako jsem býval, pořád by to šlo. Ale žádný strom neroste do nebe. Dělal jsem vždy na hraně možností, ale kde máte tu hranici? To nepoznáte. Teprve tehdy, až se něco stane.

Nikdy jste se nebál?
Nebál. Šel jsem do toho. Když se na vás dívají třeba tři tisíce diváků, je to hnací motor.