Kudy vedla vaše trasa? Vojtěch: Jeli jsme každý ze svých domovů, já z Kvasin a Kamča z Rovně. Sešli jsem se v Solnici a odtud jsme jeli přes Jičín, Českou Lípu, až do Děčína. Pokračovali jsme dále do Drážďan, Míšně, Magdeburku, jeli jsme stále podél Labe až do Hamburku. Pak to bylo ještě sto kilometrů k deltě Labe do Cuxhavenu, kde jsme měli jednodenní přestávku. Bylo tam krásně, užívali jsme si zasloužený odpočinek na pláži. Poté jsme pokračovali do Holandska, kde jsme měli předem daný cíl, tím bylo město Rotterdam. Zpátky jsme už jeli autobusem a vlakem.

Kolik jste zvládli kilometrů?

Oba: Ujeli jsme přesně dva tisíce třicet kilometrů. Každý den jsme ale jeli průměrně tak padesát kilometrů, takže to bylo v pohodě.

Jak dlouho jste byli na cestě?

Kamila: Jeli jsme čtyřicet dní, od 11. července až do 20. srpna.

Docházely vám někdy síly?

Kamila: Nejnáročnější trasa byla právě v Čechách, je tu hodně těžký terén oproti Německu, tam už pak žádný kopec nepotkáte. Je to převážně rovina. Je taky hodně velký rozdíl, když s sebou musíte vozit těžké brašny, které mají několik kilo.

Jak vám na trase přálo či nepřálo počasí?

Vojtěch: Déšť nás potkal většinou pouze večer a pak asi jeden den, takže počasí vyšlo suprově. Byli jsme ale vybavení, měli jsme speciální ponča pláštěnky na kolo, ale naštěstí jsme je nemuseli mockrát použít.

Kamila: Nebylo ani teplo, ani zima. Prostě takové ideální počasí na kolo. Jediný, kdo nám na kole trochu škodil, byl vítr. Na jednom místě foukalo opravdu jako na Sibiři, vítr byl hodně studený a sotva jsme šlapali, to jsme si připadali vážně jako dobrodruzi. Proti tomu větru to bylo dost náročné. Většina cyklistů jela od Severního moře zpátky do Čech. My jsme ale jeli v opačném směru, takže jsme museli šlapat proti větru.

Kde jste přespávali?

Vojtěch: Ze začátku jsem si spíše myslel, že budeme spát venku na divoko. Pak jsme ale raději využívali kempů, kde byla sprcha a poznávali jsme tam i nové lidi. Takže jsme nakonec každou noc spali ve stanu v kempu.

Kolik jste měli za cestu defektů?

Vojtěch: Ani jeden. Měl jsem šest duší, ani jednu jsme nepoužili (úsměv). Jelo se hlavně po asfaltu, všechny polní cesty mají v Německu vyasfaltované.

Kamila: U každé cesty je také cyklostezka, jeli jsme po cyklostezce i kolem dálnice. Takže je tu na kolo opravdu dobrý terén.

Jak jste to dělali se zavazadly?

Vojtěch: Snažili jsme se toho sbalit co nejméně. Stan jsme měli odlehčený. Oblečení jsme měli v jedné tašce, museli jsme pak každý den prát a dosušovat potom na kole. To se osvědčilo jako nejlepší sušák. Všechno jsem měl hodně na zadním kole, mohlo to být tak 30 až 35 kilo. Takže když jsem jel v Čechách do nějakého prudšího kopce, tak se mi začalo kolo stavět na zadní.

Měli jste s sebou GPS?

Kamila: Řídili jsme se jenom podle mapy, GPS jsme nechtěli. To už jsme se dopředu dohodli. Mapa má své výhody, člověk si všimne i míst okolo, která mohou být zajímavá a může se tam jet podívat. Chtěli jsme také zažít větší dobrodružství. Nijak jsme ani nebloudili. Maximálně jsme špatně zahnuli, ale to nám pak brzy došlo, že jedeme špatným směrem.

Jaký byl váš nejsilnější zážitek?

Vojtěch: Bylo to asi na konci delty Labe, kde jsme říkali, že je to skvělé, že jsme to opravdu dokázali. Moc pěkné bylo také Holandsko. Co jsme si naplánovali, všechno nám klaplo, takže jsme byli moc šťastní.

Překvapilo vás v cizině něco?

Vojtěch: No, byli jsme hodně překvapení, když jsme v Holandsku nenarazili na supermarket, v kterém by se dalo zaplatit naší platební kartou. Používají tam své interní karty. To nás zarazilo, protože jsme s tím dost počítali. Bylo to zvláštní, byl tam třeba jarmark a tam se u stánkaře normálně dalo kartou zaplatit a v supermarketu ne.

Holanďané nás překvapovali docela často, byli takoví zvláštní. Když jsme jeli podél Severního moře po cyklostezce, jel proti nám Holanďan na kole úplně nahý. To nás docela překvapilo, ještě vzhledem k tomu, že v blízkosti nebyla žádná pláž.

První den v Holandsku jel proti mně na cyklostezce černoch na malé motorce, to mě hodně zarazilo. Pak jsem zjistil, že tam mají povoleno jezdit skútry a babety do padesáti kubických centimetrů. To je takové nepříjemné, když tam jedete a všichni na vás troubí, abyste se uhnuli.

Nastala během putování nějaká ponorková nálada?

Kamila: Ani ne, měli jsme asi jednu krizi, to bylo desátý den. Ale hned jsme si to vyříkali a všechno bylo zase dobré. Spíš mě doma upozorňovali, že budu naštvaná na to kolo, ale to se mi vůbec nestalo, neměla jsem pocit, že bych ho nejradši hodila do příkopu. Člověk se s tím kolem musí opravdu sžít. Já jsem ho brala jako takový svůj příbytek.

Trénovali jste před touto cestou na kole? Jezdili jste nějaké delší trasy?

Kamila: Na kole jsem do té doby jela nejdéle asi čtyři dny. S rodinou jsme dělali různé výlety třeba na prodloužený víkend. To jsme ale ujeli maximálně tak 250 kilometrů za ty čtyři dny. Byla to pro mě výzva, chtěla jsem si něco dokázat, zjistit, jestli to zvládnu. Také jsem chtěla udělat něco bláznivého po maturitě, což se mi myslím docela povedlo.

Vojtěch: Do té doby než jsem poznal Kamču, tak jsem na kole moc nejezdil. Před dvěma roky jsem udělal bláznivou cestu pěšky do Santiaga. Na kole jsem jezdil tak maximálně padesát kilometrů. Pak jsme se společně domluvili, že podnikneme tuto cestu na kolách. A když člověk něco opravdu chce, tak to pak dokáže.

Plánujete ještě nějakou další trasu?

Vojtěch: Nějaké plány už možná jsou, ale je na to ještě brzo.

Kamila: Tenhle rok určitě ne, ono se ale určitě něco zase naskytne. Tuhle trasu jsme taky neplánovali nijak dlouho. Vojta mi akorát řekl, že by chtěl jet na kole do Norska, tak jsem řekla že jo a bylo to. Nakonec jsme sice jeli na druhou stranu, ale vyšlo to a to je hlavní.

Jak na vás zapůsobili lidé, s kterými jste se setkávali?

Vojtěch: Byli všichni velice přátelští. V jednom kempu v Holandsku nebylo místo, tak jsme spali na fotbalovém hřišti, kam nám dokonce přinesli i jídlo.

Kamila: Asi jsme vypadali hodně zbídačele, donesli nám totiž plnou tašku (úsměv).

Co bylo pro vás na kole nejnáročnější?

Vojtěch: Nejsložitější byla pro mě doprava domů. Když jsme dorazili do Rotterdamu, museli jsme najít nádraží, odkud pojedeme autobusem domů. Měli jsme tam zarezervovaná i místa na kola. Jenže co s nimi? Tak jsme ve městě hledali nějaký cyklistický obchod, kde by nám dali krabice na kola. Nejbližší byl asi tři kilometry přes centrum. Tam jsme naštěstí krabice sehnali, byly ale obrovské. Museli jsme je vézt na řidítkách. Lidé kolem na nás nevěřícně koukali, co to táhneme. Pak jsme na nádraží museli kola rozmontovat, aby se do krabice vešla. Měli jsme zde naštěstí přímý spoj až do Prahy. Odtud jsme chtěli jet vlakem až do Rychnova. Ve vlaku jsme ale zjistili, že z Hradce Králové je výluka, a nevěděli jsme, jestli nám vůbec vezmou kola. Nakonec jsme tedy skončili už v Třebechovicích, tam pro nás naštěstí dojeli autem. Protože to bylo opravdu náročné, pokaždé to kolo stěhovat do autobusu.