A kam že to pojedeme? Do Častolovic, přece! Nenabízíme prohlídku zámeckých expozic, protože sezóna zde začíná až 15. dubna, ale návštěvu častolovického parku a zvěřince.
Nemávejte rukou, pokud jste tady už byli – dětem setkání se zvířaty nikdy nezevšední. I moji dva společníci – pětiletí bráškové Sebastian a Christopher – si téměř dvouhodinový pobyt náležitě užili, i když Častolovice v minulosti už několikrát navštívili.
Směr trasy určovali moji malí průvodci, a tak jsme se nejdříve vypravili za daňky a jeleny v oboře. Měli jsme opravdu štěstí – zatímco některé děti s respektem pokukovaly z uctivé vzdálenosti, oba kluci okamžitě vyšplhali na ohradu a dlaněmi hladili zvěři hlavy.

Mají totiž „bohaté" zkušenosti, protože pravidelně chodí s dědou do lesa krmit srnečky.
Po chvíli jsme ale už spěchali do zvěřince. Během cesty jsme stačili pozdravit volně hopsajícího králíka, který ovšem kluky trochu rozesmutněl, protože se nedal chytit, a pak to začalo. „Útokem" jsme vzali prasátka, lamy, pštrosy, kozičky, bažanty – zkrátka všechno, co ve zvěřinci žije. Hodná paní hned u vstupu nám prodala granule na krmení, a tak nás měli zvláště čtyřnozí obyvatelé opravdu rádi. A to jsme ještě udělali radost i dvěma malým holčičkám, s kterými jsme se podělili o naše zásoby.

Z natažených dětských dlaní mizela jedna pochoutka za druhou. Rozzářené oči, nadšené výkřiky a téměř úprk od jedné ohrady či klece ke druhé svědčily o tom, že se v Častolovicích trefili takzvaně do černého.
Ani potom, co všechny granulky zmizely v bříškách zvířat, náš pobyt zde nekončil. Nutně jsme potřebovali vidět Martu. Pokud si myslíte, že to je nějaká kamarádka ze školky, tak jste na velkém omylu. Marta je totiž divoká svině, která se o „svoje území" dělí s daňky.

I když zrovna neměla náladu se nám „věnovat", přesto jsme ji alespoň na dálku očima vypátrali – válela se líně pod mohutným stromem a téměř splývala se zemí. Za naši bystrost se nám přišel uklonit krásný jelen sika, který se nechal na rozloučenou pohladit. Zážitků si S + B z Častolovic odváželi habaděj a už teď je jasné, že tady nebyli naposledy.  

Dana Ehlová