„Nasaďte si černé brýle, já vás navedu k okraji schodiště k zábradlí. Můžete si vyzkoušet vyjít do prvního patra,“ znělo z úst průvodkyně před temnou kavárnou, která byla jednou z atrakcí na festivalu sociálních služeb Poznejme se navzájem.
Na okamžik se vžívám do role lidí, kteří zůstali uvězněni ve světě tmy a zvuků. Ve světě, kde je fantazie mocným nástrojem.
Pomalu stoupáme po schodišti. Je to zvláštní pocit vystačit si najednou jen se svou představivostí a hmatem. V mezipatře je výklenek, který mi připadá jako jedna velká místnost. Prostorové vnímání mám naprosto zkreslené.
Po neuvěřitelně dlouhém stoupání jsme konečně došli před dveře kavárny. „Já vás teď zavedu dovnitř a usadím vás ke stolkům,“ doplnila průvodkyně.
Kličkujeme místností a dostáváme se ke hraně stolu. Rukou nahmatám židli a posunu si ji. Než se usadím zjišťuji, že kolem je nějaká velká skříň. Stůl mi připadá dlouhý, jako obdélník s jednou kulatou hranou. Ve skutečnosti je to naprosto pravidelný čtverec.
„Zkuste si objednat z těchto nápojových lístků,“ říkají dvě slečny, které v kavárně obsluhují.
Prsty objevím skupinky mnoha teček. Braillovo písmo. Tak to mi skutečně nic neříká. O kousek níž nahmatám nějaký pytlík. To je čaj. Tak aspoň nějaký úspěch.
Od vedlejšího stolu se ozývá: „Co je to za ty bobule. Jsou jako dřevěné.“
Na ty už jsem také narazila, ale identifikovat je nedokážu.
Na jednom z okrajů nakonec objevím vytlačená písmena. V–O–D–A. Není to úplně jednoduché, ale nakonec s úžasem rozpoznám nápisy na všech stranách lístku. Ony bobule, jsou zrnka kávy. „Pro nevidomé je velmi důležitý i čich. Proto ta zrnka či pytlíky s čajem,“ objasňuje servírka.
Na stole stojí miska s cukrem a v druhé jsou mlíčka. Nalít si mléko do kávy není zase tak obtížné, avšak nejsem schopná poznat, jestli kelímek je již prázdný.

Bez zraku nemohu odhadnout jeho hmotnost a to, zda už se pomalu vyprazdňuje. Po čtvrt hodině ve tmě se s kavárnou loučím. Sundávám brýle a opět se vracím do běžné reality. Všechno, co kolem sebe vidím, mi připadalo pod černými skly naprosto odlišné.

Jak se slepci orientují

Peníze:
K rozpoznání mincí nepotřebují nevidomí žádné pomůcky. Poznají je podle hran. Koruna a desetikoruna mají drážkový okraj, dvoukoruna a dvacetikoruna drobné plošky a pětikoruna s padesátikorunou jsou hladké. Papírové bankovky pak poměřují pomocí šablony. Vzorem jsme i pro EU.

Orientace v prostoru:
Hlavní pomůckou je pro nevidomé bílá hůl, kterou si kyvadlovým pohybem mapují prostor. Problém nastává s předměty ve větší výšce, než mohou holí zachytit. Pokud není takový předmět označen zarážkou ve výšce hole, nevidomý jej zachytí až při nárazu hrudníkem či obličejem. Výrazným pomocníkem jsou zvukové vjemy.

V restauraci:
Jídlo na talíři rozpoznají s pomocí číšníka. Orientují se podle toho, na jaké světové straně se které potraviny nacházejí, nebo podle hodinového ciferníku.