Až záběry z New Yorku mě usadily u televize. Přesto, s pohledem nazpět, to není nejsilnější vzpomínka na „9/11“, jak den nazývají Američané.
Přesně tři roky od teroristických útoků jsem pracovně zavítal do New Yorku, poprvé v životě. Velké vesnické oči tikaly po všech těch naleštěných mrakodrapech. Byla to paráda. Všechno bylo úžasné a přece s odstupem času jiné.

Když mi nad hlavou při prohlídce přístavu přeletěl bojový vrtulník, nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti. Ale ona se koncentrace ozbrojeného čehokoli začala výrazně zvyšovat. Kamkoli člověk zavítal, ať už šlo o muzeum či jen metro, všude byl nějaký ten strážce. Nikoli však policista, ale voják v černé neprůstřelné vestě se samopalem. Jsem vášnivý fotograf a mít jednoho toho muže pěkně odfoceného do archivu bylo takřka mé poslání.

Vybral jsem si týpka největšího ze všech: snad dvoumetrového afroameričana. Hlahol lidí kolem, ruch velkoměsta a snad i to šílené troubení žlutých taxíků, přehlušila jedna jediná chladná věta: „No pictures“ (Žádné fotky) a tvář muže, který ihned pohřbil mé odhodlání. Věta byla tak jasná, tak hrozivá a všeříkající, že pohledy všech na moji osobu, která si chtěla drze vyfotit službukonajícího vojáka, mě donutily sklopit oči a zmizet v davu. New York mi v tu chvíli zhořkl. Připadal jsem si, jako bych porušil nějakou nepsanou pietu. Z celé metropole si už pamatuji jen dlažby, koberce, betonové chodníky. Sklopené oči jsem již k výšinám mrakodrapů nezvedl. Bál jsem se, že se střetnou s dalším vojákem, který by mě kvůli fotce snad i zastřelil…