Poznání druhého

„Manželka je z věřící rodiny. Respektive, vychovávala ji babička, která je věřící. Jejím přáním bylo, aby vnučka vstoupila do manželství před oltářem. Nic proti víře nemám. Sám v cosi věřím, ale soudím, že každé náboženství si bibli vykládá po svém. Člověk tomu nesmí fanaticky propadnut,“ řekl osmadvacetiletý David. Hned ale dodal: „Když jsem se dověděl, že máme absolvovat desítky hodin nějakých sezení, měl jsem vážně obavy, že do nás budou nalévat názory ohledně existence Boha a podobně. Kvůli tehdy nastávají manželce jsou to ale zkusil. Dnes jsem rád, že jsem na to přistoupil. Na sezeních jsme se učili jeden druhého poznávat. Přirovnal bych to k nějakým terapiím manželských poraden. Mluvili jsme například o tom, co nám na druhém vadí. Museli jsme vlastně vyrukovat s něčím, co bychom normálně nechali spát. Pak by to ve vztahu explodovalo. Navštívili jsme rodiny a udělali si ve vztahu jasno.“

#nahled|https://g.denik.cz/50/fb/infografika_nabozenstvi_denik-630.jpg|https://g.denik.cz/50/fb/infografika_nabozenstvi.jpg|V Česku se zabydlují stovky církví a hnutí.#

Fanatismus

Pavel z Vamberska čelil dva roky fanatickým názorům své bývalé manželky. „Dala se k jednomu náboženskému společenství. Předtím se rok vyrovnávala se smrtí své matky. Toto náboženství ji totálně oslepilo. Nesouhlasil jsem s tím, ale na druhou stranu, lépe zvládala tragickou událost, jež ji tížila. Nakonec mě začala nutit k různým věcem, neustále citovala cizí názory a podobně. Dopadlo to tak, že mi pomalu diktovala, kdy se mohu vykoupat. Postupně jsme přicházeli o společné přátele a naše tehdy šestnáctiletá dcera kvůli matce utekla z domu k babičce.

Musel jsem se dostat z vězení, do něhož mě vehnala její víra. Dnes spolu nekomunikujeme,“ řekl na závěr svého příběhu Pavel.

Lidé si vytvářejí svá vlastní náboženství

Získávat nové členy není v Česku jednoduché jen pro tradiční společenství, jakým je třeba římskokatolická církev, ale ani pro nová náboženská hnutí. „Současná náboženská poptávka je hodně individualistická. Nová hnutí nemají žádnou příliš pronikavou výhodu a lidé si často udělají náboženství ve vlastním „kotlíku“. Někteří ale potřebují společenství. Díky tomu rostou spíše menší společenství než ta velká,“ říká odborník na českou náboženskou scénu Zdeněk Vojtíšek.

V současnosti je v Česku oficiálně registrováno třicet církví a náboženských společností. Desítky dalších ale působí jako občanská sdružení nebo nadace. A některá nemusí být registrována vůbec. „Duchovních společností u nás bych odhadoval na více než stovku,“ říká Vojtíšek, podle něhož hodně nových hnutí vyrůstá na půdě protestantského křesťanství a z tradice ezoterismu – tajných duchovních nauk.

Poměrně rychle rostoucí skupinou co do počtu členů je buddhismus diamantové cesty. „Ta je díky svému přizpůsobení západním standardům, způsobu života i hodnotám přitažlivá pro mladé úspěšné lidi, studenty či třeba pracovníky IT firem. Ale ani zde nejde o závratná čísla. Jedná se třeba o 1200 lidí,“ dodává religionista.

Podle Vojtíška není dnes potřeba varovat před nějakou konkrétní skupinou, která v Česku působí. Přitom nevylučuje, že k extrémům může docházet – například na půdě satanismu. „Je možné, že v tuto chvíli někde v Horní Dolní nějaký satanista vraždí černou kočku.“ Samotná činnost žádné skupiny ale díky zaručené svobodě vyznání nemůže být ilegální – jedině kriminální činnost jednotlivců. (šp)