Pro veřejnost představuje místy skvělou podívanou a ačkoli se jedná o velmi těžký a drsný závod, jde také o velkou romantiku.
Vyjet na saních tažených smečkou těch nejvěrnějších psů však není jen tak. Jak se vůbec psí spřežení řídí?
Smečku saňových psů zapřaženou do spřežení lze řídit pouze hlasem. Žádné další pomůcky se nepoužívají a jsou zakázány. Tažného psa totiž nelze k práci donutit; nechce-li z nějakých důvodů běžet, tak prostě netáhne.
Stává se to ovšem vzácně, severská plemena (a nejen ona) mají touhu běžet vrozenou a ve spřežení pracují velmi ráda. Každý pes ve spřežení má svůj úkol a své místo.

Jeden z nejtěžších závodů
Přesto, že účastníci jsou vesměs zkušení a vytrvalí, dokončí závod jen asi polovina ze startujících. Za svůj prubířský kámen si ho zvolili i extremní bikeři, přičemž se nejlepším z nich podařilo závod dokončit na třetí pokus až loni. Nejnáročnějším úsekem je místo označované jako Černý kříž, a to sjezd tvz. toboganem, před kterým každého mushera vždy trochu mrazí v zádech. Jedná se o několik set metrů dlouhý a místy sotva dva metry široký úvoz, jakési koryto, které se klikatí v prudkém svahu lesem. I když se závod pořádá v nepříliš vysokých Orlických horách v podmínkách mírné zimy střední Evropy, je považován za závod náročný pro psy i mushery. Je to trať s prudkými sjezdy a následným stoupáním, kdy celkové převýšení je značné, je to velmi rozmanitý terén od hustého lesa, kde stezka kličkuje mezi padlými stromy, až po volné pláně, kde se do spřežení opírá ledový vítr. Náročná je i délka etap, 40 – 60 km, z čehož dvě etapy se jedou s plně naloženými saněmi. A v neposlední řadě také rozmary počasí, je až k nevíře, jak různě se dokážou Orlické hory tvářit během čtyř dnů závodu! Za jediný ročník mohou musheři zažít vánici na hřebenech, palčivé slunce, oblevu s těžkým sněhem či mráz pod minus 15 stupňů Celsia a jedním z oblíbených hostů Orlických hor je i mlha.

Nejsilnější psi jsou zapřaháni hned před saně, zcela vpředu je pak pes (nebo fena) s největšími zkušenostmi a inteligencí. Je to leader, vůdčí pes, nejdůležitější člen spřežení. Právě s ním musher komunikuje a s jeho pomocí spřežení řídí. Dobrý vůdčí pes je velmi ceněn a milován, neboť on to je, na kom závisí průběh cesty a v divočině leckdy i život mushera.
O schopnostech těchto psů a o jejich intuici rozpoznat nástrahy stezky se vyprávějí celé legendy.
Dnes je situace jiná, čas prověřil chovy severských psů určených k tahu a longoví musheři mají více zkušeností na to, aby si vybrali do svých spřežení takové tahouny, se kterými nejsou žádné problémy.

Největší převýšení
Základní okruh trati má převýšení 2121 m, absolvování všech čtyř etap znamená pro závodníky nastoupat více než 7250 výškových metrů. Pro srovnání – pověstný závod Internationale Wildkogel Longtrail má převýšení „jen" 2800 m ve dvou etapách na délce celkem 80 km. Další závod ze série IRON SLED DOG MAN – Innerkrems má převýšení 3 x 1200 m v etapách dlouhých 35 km. A při závodě Chandolin spřežení nastoupají celkem 3400 m při celkové délce 80 km.

Lidé v krajích, kde trvá zima delší dobu než ostatní roční období, již odpradávna používali k dopravě osob i nákladů saně tažené spřežením psů. Do svých spřežení používali jakékoli psy, nezáleželo na plemeni ani kráse psů, jediným měřítkem bylo, jak pes poctivě pracuje a jak snáší nepřízeň počasí.
Někdy v té době vznikaly první sázky – čí pes utáhne nejtěžší náklad nebo čí spřežení je nejrychlejší.
Do povědomí veřejnosti se dostalo toto sportovní odvětví při záchraně dětí ohrožených záškrtem při epidemii ve městě Nome na Aljašce v lednu 1925. Tehdy za tvrdých severských podmínek dovezli musheři a jejich psi očkovací sérum, dokázali pomoci a potvrdili soudružnost člověka a čtyřnohého přítele.
Tak jako k nám pronikají i jiná sportovní odvětví, pokoušeli se i v České republice začátkem osmdesátých let první nadšenci zapřahat své psy do prvních prototypů saní. Ne všechny pokusy skončily úspěchem, ale fandů inspirovaných romantikou severu přibývalo. Ze zahraničí se dařilo dovézt první psy skutečně severských plemen – Aljašské malamuty, Sibiřské husky – a s těmito psy pak začali musheři, jak se říká jezdcům se psím spřežením, závodit. Tak i u nás vznikl, jak dnes říkáme, sport psích spřežení.