Je to inkluze ve školství, ke které by mělo brzy dojít. Inkluzívní škola přijímá všechny děti bez ohledu na jejich sociální situaci, vyznání, rodinnou konstelaci, postižení, rasu, příslušnost k menšině a vzdělává je individuálně podle jejich potřeb. Existence různorodosti je některými lidmi vnímána jako obohacení a přínos. Oponenti však tvrdí, že to ublíží hned několika stranám.

Miroslava Pecháčková,
majitelka muzea hraček

Inkluze je vlastně snaha začlenit co nejvíc dětí do školní výuky. Ale takové „dobro pro všechny", taková fyzická inkluze určitě nezaručuje,že se dítě začlení a bude se cítit ve třídě rovnocenné. Navíc nejsou dořešené další věci- budou dále existovat praktické školy, kde se vezme armáda speciálních pedagogů a odborných asistentů, co si počnou už dnes přetěžovaní učitelé a jak se to vše odrazí v kvalitě výuky? Myslím,že současný systém školství je dobře fungující a také dlouhodobě prověřený. Zejména rušení praktických škol by se v budoucnu mohlo ukázat jako nešťastné řešení.

Jiří Mach,
vedoucí dobrušského muzea

Když jsem se seznámil s tímto nápadem, měl jsem pocit, že se ze záhrobí vrací Zdeněk Nejedlý a jeho školské reformy. Souvisí to ovšem s celkovým vývojem školství, které bohužel v naší zemi velmi silně ztrácí na kvalitě. Ze škol vycházejí polovzdělanci, kteří sice mají maturitní vysvědčení či dokonce vysokoškolský diplom, ale kromě nadměrné dávky sebevědomí nedisponují takřka ničím a vzděláním jsou téměř nedotčeni.
Ke zvýšení úrovně základního školství inkluze nepřispěje. Třída, v níž ze tří desítek dětí budou například dvě až tři s lehkou mozkovou disfunkcí, bude pro učitele nezvladatelná.
Nebude se jim moci věnovat, aniž by to bylo na úkor ostatních. Asistenti budou při výuce spíše vyrušovat než pomáhat, budou rozptylovat pozornost většiny žáků. Obávám se, že ani s jejich pomocí nebude pro dnešní žáky speciálních škol učivo zvládnutelné, nehledě na to, že pokud se zapojí do kolektivu, mohou se velmi snadno stát terčem posměchu, nebo dokonce šikany. Učitel musí ve výuce postupovat podle slabších, což přirozeně znamená, že vyučování bude nutně o něco ochuzeno. Doplatí na to pak nejen talentované, ale i průměrně nadané děti. S nimi se pak jejich neznalost potáhne na školy střední. To vše bude mít nutně za následek další snižování úrovně našeho školství.

Jiná věc je ovšem, když jsou do speciálních škol zařazovány dětí zaostalé sociálně. Tam je inkluze naprosto na místě, včetně oněch asistentů, aby byl zajištěn skutečně rovný přístup ke vzdělání. Pro ty děti, které jsou obtížněji vzdělavatelné ze zdravotních důvodů, bývaly dvouleté učební obory. Děti zde byly spokojené (ostatně stejně spokojené jsou ve speciálních školách) a dobře se uplatňovaly i na pracovním trhu. Souvisí to však s celkovou rehabilitací učňovského školství a povolání, pro která připravuje. Ostatně, podle nejnovějších údajů, o vyučené řemeslníky je dnes na trhu práce enormní zájem.
Základ řešení ovšem spočívá v podstatné redukci pracovníků aparátu ministerstva školství (a nejen školství).
Je jich tam asi příliš mnoho, takže si vymýšlejí nesmysly, které mají zdůvodnit jejich vlastní potřebnost a důležitost, ale ve svých důsledcích ztrpčují ředitelům, učitelům, žákům i jejich rodičům život a školství škodí. Obávám se však, že to je nerealizovatelné přání z říše snů, protože zbytečný byrokrat je bez ohledu na dobu a politické uspořádání nezničitelný.⋌(red)