VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Viděl hořet kostel v Neratově

Rychnovsko – V roce 1945 viděl hořet kostel, který je unikátem ve střední Evropě.

24.6.2015
SDÍLEJ:

PAMĚTNÍK ALOIS HEINRICH GALLE se narodil v roce 1937 v Neratově do rodiny sudetských Němců. Rodnou obec musela rodina nedobrovolně opustit, ale po čase se do Orlických hor mohla opět vrátit. Foto: Tereza Paďourová

Zažil odsun sudetských Němců, přítomnost ruských jednotek, divoký odsun pod palcem českých partyzánů, ale i lidové soudy. Sudetský Němec ALOIS HEINRICH GALLE přes všechno, co prožil, na Čechy a milované Orlické hory nezanevřel.

Odkud pochází vaše rodina?
Dvacet jedna let jsem pracoval na rodokmenu. Roku 1580 přišli moji předci z Rakouska na povolání císaře kácet do Orlických hor dřevo pro kutnohorské doly. Slíbil půdu a práci. Mezi těmito lidmi byl i Gaspar Galle, který s dalšími muži založil dnešní Zdobnici. Bylo nás osm sourozenců. Já se narodil Francovi a Stephanii v roce 1937 v Orlických horách v pohraniční vesnici Neratov. Dnes žiji v Dobrušce.

Jaký byl život v Neratově?
Žil tam jediný Čech, a to pan Žabka, majitel hospody u mostu. Jeho syn sloužil v německé armádě. Jedna moje sestra byla v Kunvaldě a druhá v Kameničné, aby se naučily česky. Do Neratova zase jezdily české děti učit se německy. Já jsem se s češtinou setkal až v roce 1946. V Neratově jsme měli kováře, truhláře, řezníka, krejčího, obuvníka, sběrnu mléka a dvě hospody. V první řadě bylo potřeba postarat se o dobytek, každé jaro musela žena vybílit dům. Rodiče neměli čas se s dětmi mazlit. Učili nás tvrdě pracovat. A hlavně poctivě. Lidé z hor si nemohli dovolit podvádět nebo se hádat. Byli závislí jeden na druhém. Jediný odpočinek znamenaly dvě hodiny v neděli v kostele. Protože jsem ministroval, 
tak si pamatuji, jak pan farář vždy huboval ty, kteří minulý týden nebyli na mši.

Jaké to bylo u vás doma?
Chodil jsem do místní německé školy. Pamatuji si, jak jsem šel domů a potkal souseda. Dostal jsem pohlavek, abych šel rychleji. Doma čekalo spoustu práce. Už jako čtyřletý jsem na poli sbíral kameny nebo hlídal mladší sourozence. K jídlu jsme měli lněný olej, mléko, máslo a matka pekla chleba. Bylo to vždy dvanáct bochníků, ale když třináctý den nestačila napéct, tak jsme chleba neměli. Maso jsme jedli maximálně jednou týdně. Boty se musely šetřit a dědily se po starších sourozencích. Já měl holčičí se šněrováním. V létě jsme všichni běhali jedině bosky.

Vy jste si nechtěl s rodiči hrát?
Jistě, ale zároveň ve mně byl zakořeněný pocit, že to není důležité. Můj otec se staral především o živobytí rodiny. Pamatuji si, jak jsme šli z pole a já mu říkal, že umím rychle utíkat a on mi nebude stačit. To mi byly asi čtyři a on mě samozřejmě předhonil. Pak si mě posadil na klín a řekl, že až vyrostu, nedožene zase on mě. V roce 1943 ale musel narukovat. Tehdy mu bylo 44 let. Hitler už mlel z posledního a povolával každého. Můj otec už se nevrátil. Zemřel na frontě v roce 1944. Chvíli před tím přišel domů na krátkou dovolenou. Ten samý rok se narodila moje nejmladší sestřička. Tatínka už nepoznala.

Maminka to musela nést těžce.
Matka byla typická horská žena. Nikdy nemluvila o pocitech, nestěžovala si. Když se měla narodit druhá sestřička, zrovna s otcem orali. Já běhal vedle a sbíral kameny. Najednou volala, že musí domů rodit. Otec jí opáčil, že ještě dotáhnou brázdu. Už nedotáhli. Běžela domů a za chvilku byl slyšet dětský pláč. Všechno sama, bez porodní báby. Ta přišla až druhý den. V dnešní době něco nepředstavitelného.

Mluvíte o nouzi a bídě. Pašovalo se tehdy ještě?
Za mě už tolik ne. Moje matka ale ještě jako svobodná pašovala. Tak poznala mého otce. Pocházela z Nebeské Rybné a přes Neratov chodila na druhou stranu. Na naší straně se nedaly koupit perleťové knoflíky, jehly, nitě nebo náhražka cukru sacharin. Ale nemusela se schovávat za stromy. Financ prošel jednou denně a každý věděl, kdy. Tehdy už pašování bylo vcelku snadné. Ještě za Pruska to bylo drsné. Kupa lidí zahynula u Divoké Orlice.

Byly v Neratově vidět projevy sympatií vůči Hitlerovi?
Hitler jmenoval náhončí, kteří měli jistá privilegia. Dostali hnědou košili a cítili se jako páni. Propaganda skrze tyhle přívržence byla velká. Kdo nešel s nimi, šel proti. Náhončí přišli za starostou, řekli, že odteď zakládají buňku a on je povinný v ní být. Někteří jiní obyvatelé ze strachu vstoupili do NSDAP.

Jaký postoj měli vaši rodiče?
Otec a další sousedé byli v agrární straně. Scházeli se a diskutovali. O válce vždy říkali, jaká je to pitomost. Tvrdili, že Hitler nemůže vyhrát. Měli dokonce radost, když dostával na frak. Po otci později požadovali, aby vstoupil do NSDAP. Nechtěl, tak ho na dva týdny zavřeli. A nic jiného mu pak nezbylo. Pak už mu chodily stranické letáky a podobné výmysly. Můj bratr byl v Hitlerjugend. Dostal kožený uzel na krk, co tehdy nosili, a cítil se jako König.

K Hitlerjugend chtěl sám?
To pochybuji. Zkrátka přišli do školy verbíři, naslibovali a člověk se k nim snad raději dal. Propaganda dělá divy a kluci si mysleli, že se budou mít líp. Když pak ale jako sedmnáctiletý musel do války, nevím nevím, jak byl statečný. Ptal jsem se, ale nechtěl příliš mluvit.

A co Vám řekl?
Dostal se na východní frontu. Potom ustupovali do České Třebové. Tam ho zajali a mašíroval do lágru do Kyjova pracovat v dolech. V roce 1945 ho pustili do Německa, prý budovat socialismus. Zpracovali ho pěkně, protože v NDR se dal opět k armádě. Dostal vysoký kožený rajtky a znovu byl na koni. Totálně zpracovaný člověk, ty jejich moudra ze sebe mlel jako kolovrátek. V tomhle jsme si nerozuměli.

Co se v Neratově, tedy Bärn-waldu, dělo po skončení války?
To mi bylo osm let. V březnu 1945 se v Neratově usadili Rusové. Tím jsme přestali chodit do školy. Navštěvovali jsme jen kostel, ale už i to bylo napjaté. Pamatuji, jak honili mladé dívky a ženy. Musely se před nimi ukrývat. Taky nám zapálili kostel. Celý komunistický režim dlouho tvrdil, že to žádný Rus nebyl. A když jsem tam přišel a vyprávěl jim, jak to bylo, nikdo mi nevěřil. Mysleli si, že když jsem Němec, tak cítím nějakou zášť asi.

Vy jste viděl kostel hořet?
Naše chaloupka byla v kopci nad vesnicí. Kostel jsem měl přímo před očima. Byl jsem v domě a najednou přiběhla máma, že hoří. Běželi jsme na pole – a opravdu. Plameny šlehaly vysoko. Hasiči ve vesnici byli, ale nemělo moc význam už se snažit. Navíc ho zapálili Rusové. Nikdo nevěděl, čeho jsou schopní. Respektive jsme věděli, že všeho. Každý byl zalezlý doma ve své chalupě a klepal se, aby k němu hlavně nepřišli.

U vás doma byli?
Nám vypili inkoust. Vrazili do domu a sháněli kořalku. Tu matka neměla. Tak jeden vzal kalamář a nalil ho do sebe. Měl černou celou hubu. Na jednu stranu to byli totální chudáci.

Kdy v Neratově vypukl takzvaný divoký odsun?
To bylo v květnu 1945. Dva vojáci nám přišli říct, že druhý den musíme dolů na náves. S sebou jsme si měli vzít jídlo na tři dny. Prohlédli barák, jestli nemáme zbraně, 
a odešli. Matka vzala hrnec másla a chleba, oblečení, které jsme měli na sobě. Ráno jsme šli na náves, kde už stáli všichni sousedé, asi čtyři sta padesát lidí. Zůstat mohl jen pan truhlář Kreusel, který měl za manželku Češku, a mlynář Kolbe. Moje dvě sestry, které byly u sedláků v Kameničné a Kunvaldě, se tomu vyhnuly. Snad je sedlák zatajil nebo jednoduše nepustil. Nás vojáci vedli tři kilometry podél hranic, pak nám přikázali přejít most a volali, ať jdeme dál a nezastavujeme. Tak jsme šli.

Kam?
Většina odešla do Německa. Já s matkou a sourozenci jsme dorazili do Slezska k nějakému sedlákovi. Ubytoval nás na seníku. Matka asi po dvou měsících řekla, že se musíme vrátit domů. Přišla ještě jedna rodina, Neugebauerovi. Náš domeček byl bez oken, dveří a nábytku. Podobně jako všechny ostatní. Prázdná stavení, vylidněno. Bavil jsem se pobíháním po těch domech. Všude bylo na zemi oblečení a rozbitý nábytek.

Co se dělo dál?
V roce 1947 se k nám vrátily sestřičky a přišlo nařízení, že musíme do české školy. Chodili jsme tedy pěšky devět kilometrů přes kopec do Bartošovic, v zimě jsme jezdili na lyžích.

Pociťoval jste jako Němec nepřátelství?
Nosili jsme bílé pásky, aby se poznal náš německý původ. Učitel v Bartošovicích byl chudák. Rodilý Čech a měl ve třídě Romy, Rumuny, Němce, Slováky. My jsme si navzájem nerozuměli ani slovo, jemu už vůbec ne a on taky nevěděl, co povídáme. Učil nás písmenka. Byla tam ještě mladá učitelka. Zpívala s námi písničky. Tím jsem se trochu naučil česky. Třeba Utíkej, Káčo, utíkej. Šlo mi to, jen jsem nechápal, proč kocour Káču honí. Když jsem přišel ze školy domů, zase jsme švitořili v německém dialektu.

Chodit každý den osmnáct kilometrů asi nebyl med.
Matka později usoudila, že to nemůžeme zvládnout. U truhláře Jeníčka, který v Bartošovicích obsadil statek, nám vyjednala bydlení za dvě stě korun měsíčně. V únoru 1948 řekl, že musíme domů. Matka vysvětila, že druhý den přijede komisař a odveze nás. Tím náš život v Neratově skončil.

Co se stalo?
U hranic prý nesměl zůstat žádný Němec. Museli jsme jít všichni. Kunvaldský komisař Suchodol nás odstěhoval do Chlumce nad Cidlinou.

Jak na to stěhování vzpomínáte?
Tehdy večer matka naposledy nakrmila dobytek, řekla, ať se jdeme rozloučit s krávami a slepicemi, a bylo hotovo. Mohli jsme si vzít jen stůl, židli a kufírek po tatínkovi ještě z první světové války. V něm maminka měla nádobíčko. Chtěla ještě starý řemen od mlátičky, na podrážky k botám. Komisař jí to sebral a řekl, že už máme dost. Celé ty roky jsem mu v duchu nepřál nic dobrého. Dovedl mou matku k slzám. To jsem velmi, ale velmi těžce nesl. Dodnes to nemůžu strávit.

Dařilo se vám v Chlumci nad Cidlinou?
Matka pracovala na státním statku. Já se sourozenci chodil do české školy. Tam totálně převládal český živel. Byl jsem jediný Němec v celé chlapecké škole. Naučil jsem se česky. V roce 1951 maminka požádala, zda by se směla vrátit do Orlických hor. To jí povolili, odešli jsme do Rokytnice v Orlických horách, kde také pracovala na statku. Přidělili nám tam podobnou chalupu, jako jsme měli v Neratově. V Rokytnici už maminka dožila.

Nepřemýšlel jste, proč maminka tehdy v roce 1945 nešla s ostatními do Německa?
Mockrát a strašlivě toho lituji. Jednoduše když jsme museli jít jako jeden houf, měli jsme s nimi dojít až do Německa. Jednou jsem si dovolil zeptat se. Maminka odpověděla, že tady měla hospodářství a kdyby přišel můj otec Franc zpátky z války, tak aby se měl kam vrátit. A navíc nikdo nevěděl, že všichni Němci musí z Čech odejít.

Co tím myslíte?
Později jsem se ptal dalších lidí a oni tehdy netušili, co se děje. Ještě minimálně rok po tom, co se to stalo, si všichni říkali, že to není možné. Doufali, že nás vláda zavolá zpátky.

Jak jste později vnímal dosídlování míst, kde jste byl dříve doma vy?
Samozřejmě mi to nepřišlo být v pořádku. Náš dům si za osm set korun koupil nějaký pan Novotný z Prahy. Za manželku měl Němku. Když jsem se na náš domeček přijel podívat, ukázal mi, co vylepšil, co všechno jsme prý měli špatně. Chtěl jsem domek koupit zpátky. Tvrdil, že to nejde. Kupoval bych údajně jeho dům, když ho předělal. Jeho manželka ale mému synovci přinesla ručně malovanou konvičku z čajového servisu. Matka ji ukryla pod schody, když nás v roce 1948 stěhovali. Ten kousek nádobí jsem tehdy viděl po šedesáti pěti letech. Neumíte si představit ty emoce.

Jaké to pro Vás jako sudetského Němce bylo za socialismu?
Když se mě učitel v Chlumci zeptal, kam bych se chtěl jít učit, odpověděl jsem, že bych rád byl hajným. Kantor řekl, že to nejde. Tak jsem vybral truhláře. I to mi zamítl. Nabídl mi horníka, hutníka nebo zedníka. Pak přišel za tři dny s tím, že má pro mě krásné povolání. Chovatel kožešinových zvířat. Přisvědčil jsem. Řekl, že je to v Deštném v Orlických horách. Jak jsem slyšel Orlické hory, hned jsem se zaradoval, že jdu vlastně zpátky domů. A přišel jsem k farmě s více než tisícem ovcí. Bylo tam dalších čtyřicet mládenců. Dvacet z nich byli Němci ze Šumavy. Dva roky jsem byl na praxi v Adršpachu a pak jsem od toho šel pryč. Pracoval jsem jako řidič nákladního vozidla.

Neměl jste kvůli německému původu problémy?
Tím, že jsem byl odjakživa děsně aktivní, tak ne. Byl jsem v Revolučním odborovém hnutí. Do strany ani jiné stranické organizace jsem ale nikdy nevstoupil. Na Šachově mě jmenovali velitelem hasičů. Rozhodl jsem se vybudovat pro děti kolotoč. Pak za mnou přišel předseda Karel Vitouš a navrhl mi vstup do strany. Odmítl jsem. Pak mi zase nabídl, abych dělal aspoň pomocníka. Děti už mi odrůstaly, tak abych myslel na to, že je chci poslat do škol. Na to jsem řekl, že jen kvůli tomu nebudu udávat lidi. On že to je jen takové pozorování, co se děje kolem. Samozřejmě jsem odmítl. Něco podobného přišlo ještě asi pětkrát.

Kdy jste byl naposledy v Neratově?
Teď už tam nejezdím. Občas chce někdo ukázat, kdo kde bydlel. Jedna paní mi volala, že by chtěla vědět, kde stojí jistá socha z Anenského vrchu. Tam stála kdysi kaple svaté Anny. Náš soused nechal postavit sloup s panenkou Marií a o kousek níž jeden sedlák kříž s andělíčky. Když se pak stavělo opevnění, muselo všechno pryč. Sedláci si tedy svoje sochy vzali zase domů. Kříž je dodnes u statku toho souseda vidět. Socha, která stála zase u druhého stavení, ale už není k nalezení. Statek zmizel a všude je les.

Od doby, kdy jste tam žil, se asi změnilo hodně.
Všechno byly dřív pole a louky. Dnes je to zarostlé. Kralický Sněžník jsem viděl každé ráno, dnes jsou všude před naším domem stromy. Matka když potřebovala promluvit se sousedkou, tak na ni jednoduše zavolala, protože všude bylo vidět i slyšet. Spíš ten vzkaz ale zpívala, protože to se líp rozléhá. Mnoho domů už nestojí. Cesty, které jsme používali, zmizely. Stejně tak jako tradice a tvrdý život. Jednou upadnou v zapomnění i naše vzpomínky, pokud se nenajde někdo jako vy, kdo bude poslouchat a zapisovat.

Změnily se hory, které jste jako malý znal?
Jestli jen trochu člověk Orlické hory zná, vidí ten stav sám. Ubývá lidí. To je zkrátka konec. Budoucí generace se asi dožijí toho, že tam budou běhat vlci a medvědi. Přírodu nikdo nezastaví a hospodařit na horách už nikdo nebude. Kdopak by šel dnes kopat pařezy, aby získal půdu? Nikdo. Není snaha políčka na horách obhospodařovat. Mladí lidé tam nemají práci. A potomci těch, kteří tam bydlí, budou snad vzpomínat na krásnou přírodu, ale stejně odejdou do měst za prací.

Co říkáte na palcové titulky o tom, jak se sudetští Němci chtějí vrátit a požadují zpět majetek?
Ptali se mě nedávno dva mladí muži z televize, jestli je to pravda. Odpověděl jsem, že původní majitelé usedlostí už jsou po smrti. Jen ještě žijí jejich potomci. A upřímně, kdo by odtamtud, kde bere třikrát větší důchod než tady v Čechách, chtěl do míst, kde mu nic nepatří a odkud ho vyhnali? Jsou to možná jednotlivci, ale určitě ne stovky lidí.

Čemu se věnujete v současné době?
Jsem vedoucí spolku Němců v Orlických horách, takže ke svému původu se hlásím. Působím také jako vedoucí pěveckého sboru Adlergebirgler, tedy Orlickohorští. Všichni za sebou máme stejnou minulost, jen rodič některého se vrátil ze zajetí.

Jak se Vám podařilo dát sbor dohromady?
V jednom časopise jsem si vyhledal, kteří orlickohorští Němci ještě žijí. Na Šumpersku už takový spolek měli a jejich vedoucí Walter mi říkal, že když ty lidi dám dohromady, tak taky takový spolek založíme. Našel jsem 62 lidí. Walter pak povídal, že bychom se měli nějak prezentovat. Tanec už v našem věku nepřicházel v úvahu, tak jedině zpěv. Dnes máme sbor o šestnácti lidech, repertoár sto šedesáti písniček.

To jste si s ostatními členy všechno pamatovali?
Právě že vůbec. V horách bohužel nic nezůstalo. Všechno bylo zničeno, spáleno. Něco jsme si pamatovali, ale většinou to byl jen refrén. Psal jsem kamarádům za hranicemi. Když mě pak přijeli navštívit, přivezli s sebou i nějaké písničky. Postupně se to nabalovalo a dostal jsem třeba celý zpěvník z Krkonoš. Jejich dialekt byl velmi podobný tomu našemu.

O čem zpíváte?
O lásce, o práci, zkrátka o tom, co jediné bylo na horách. Zpíváme hlavně o tom, že to kdysi byla naše domovina. To už se dneska těžko chápe. Teď jsme měli koncert v Praze. Bylo tam asi devadesát lidí a ty citlivější jsme dokonce rozbrečeli.

Tereza Paďourová

Autor: Redakce

24.6.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Rychnovští kriminalisté odhalili tři pěstírny konopí.

Rychnovští kriminalisté odhalili tři pěstírny konopí

Ilustrační foto

Rychnov a Kostelec hrají doma

Kam za zábavou: Funk You! a DJ All-in

Rychnovsko /POZVÁNKY/ - Na koupališti v Kostelci nad Orlicí proběhne již legendární tancovačka, kde si užijete funky a breakbeat hudbu. Akce se koná v sobotu 21. října od 21 do 2 hodin.

Baroni přivítají Nový Bydžov

Rychnovsko - Kam za sportem v okrese:

Volební místnosti jsou i pod policejním drobnohledem

Královéhradecko - Volební „bitva“ právě vrcholí. Z preventivních důvodů se na hladký průběh letošních voleb do Poslanecké sněmovny zaměřila i policie v Královéhradeckém kraji.

Těsné domácí prohry doberských „fialek“

Dobré - Ligové soutěže stolních tenistek pokračovaly dalšími zápasy. Prvoligovým i druholigovým doberským „fialkám“ se v domácím prostředí nedařilo, když své zápasy těsně prohrály. Uspělo jen divizní „déčko“, které remizovalo s Pardubicemi a zdolalo Chrudim.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení