V lyžařském munduru a s ruksakem jídla na zádech opouští 12. ledna 1941 svou rodnou Dobrušku teprve sedmnáctiletý Radovan Dražan, na lyžích prchá pryč z protektorátu. O dva dny později už má za sebou stovky kilometrů, dva dny a dvě noci nespal, ale pokračuje dál. Únavu přebíjí jeho žízeň po tom stát se stíhacím pilotem.

Už má za sebou školení na kluzácích, přihlásil se na výzvu Tisíc pilotů republice. Měl pokračovat na motorových letadlech, ale vše překazila válka. Dostane se nakonec do Anglie či Francie a dokončí letecký výcvik, aby tam mohl bojovat za svou vlast? Hlásit se má podle instrukcí v Sokole v Mariboru, nejprve však musí překročit rakousko-jugoslávské hranice, tehdy už vlastně německo-jugoslávské.

Je po půlnoci, hranice je na dohled, stačí přejet kousek stráně osvětlené svitem měsíce. V tom se za stromem mihne stín: „Halt!“

Jeho sen v tom okamžiku mizí v nenávratnu.

„Asi tři metry od hranice jsem přímo najel na německého finance. Zadržel mě, odvezl mě do Spielfeldu na celnici a předal gestapu. Byl jsem potom vězněný v Leibnitzu a ve sklepeních zříceniny hradu ve Štýrském Hradci, kde mě odsoudili, že jsem se zbraní v ruce chtěl bojovat proti velkoněmecké říši. Já žádnou zbraň neměl,“ podotýká dnes pětadevadesátiletý muž.

Žádná jména, jen čísla

Jeho další cesta vedla do Vídně a z Vídně rovnou do koncentračního tábora Dachau, kde byl od dubna 1941 až do jeho osvobození na konci dubna roku 1945.

Táborem Dachau prošlo od zřízení v roce 1933 do roku 1945 na 206 tisíc vězňů, umučeno zde bylo 32 tisíc vězňů. Těm, kteří do Dachau přijeli k popravě, ani číslo nedávali.

„Jmenoval jsem se 24 346. Červený trojúhelník značil, že jsem politický, T znamenalo, že jsem Čech,“ vytahuje Radovan Dražan z krabice pruhovaný mundur.

V jeho očích je vidět, jak stále živé a bolestné jsou vzpomínky na léta, která v něm strávil. V táboře, kde velitelé vězně vysilovali jakoukoli prací.

„Spali jsme v postelích ve třech patrech nad sebou. Ve čtyři hodiny ráno jsme vstávali. Každodenním rituálem byly nástupy na „apelplacu“, kde nás brzy ráno a večer počítali. Nejdříve živé, potom mrtvé. Počítání trvalo přes hodinu,“ vypráví pamětník.

Nic než vysilující dřina

„Velitelé hnali vězně vyhazovat lopatami ze dna rybníka písek. Ten šel obrovskou řadou vězňů, kteří ho přehazovali, a o dvacet metrů dál ho poslední zase házeli zpátky. Byl tam také takový velký kamenný válec, kterým dusali zem, aby byla rovná. Zapřaženo bylo do něj na každé straně třeba padesát vězňů a ti jej museli celý den poklusem tahat,“ líčí praktiky v lágru Radovan Dražan.

Uklízel rovněž v SS lazaretu, pracoval v opravně psacích a počítacích strojů, asfaltoval cestu, vozil brambory, uklízel německé koupaliště, ale musel uklízel i na střelnici po popravách.

Při vyprávění listuje albem s desítkami unikátních snímků, které zachycují vnitřek tábora obehnaný vodním příkopem a plotem spleteným z ostnatého drátu, proudila v něm elektřina. Jakýkoli pohyb v jejich blízkosti pak nemohl ujít hlídačům na kulometných věžích. Utéct bylo nemyslitelné.

Fontána smrti

„U takovéto fontány jsme se každý den myli. Ovšem když esesman vězně chytl a chtěl ho zabít, tak ho přivázal k vršku sloupu umyvadla. Pustil vodu a mlátil ho tak dlouho, až z něj vytekla všechna krev. Tady většinou zabíjeli. A tomuhle jsme říkali koza. Vězně tu vypláceli pětadvaceti nebo padesáti ranami bejkovcem. Tady zase věšeli za ruce. Ze začátku, když lidí umíralo málo, dávali je po dvou do vyplechovaných rakví a každý měl na palci pravé nohy lísteček. Když mrtvých přibývalo, do rakví je už nedávali. Nakládali je na vozy a odváželi do krematoria,“ pokračuje ve vyprávění muž.

V krematoriu byly v neustálém provozu tři pece, mimo ně byly v táboře ještě dvě další a ani ty nestačily.

Večerní přednášky

Jakýmsi zpestřením byly večerní „studijní“ desetiminutovky, které Češi udržovali. Vyplňovali je svými krátkými přednáškami sami vězni - profesoři, monology tu přednášeli herci, ale „vystoupil“ třeba i mlynář, vyprávěl o tom, jak se mele obilí. I taková maličkost jim pomáhala přežít.

A na vlásku držel život Radovanu Dražanovi hned několikrát. Jako po bombardování 13. července 1944.

„Bomba všechno rozmetala. Hodila mě do baráku, kde jsem pracoval, a zasypalo mě to. Všechny nás vyhrabali a odvezli zpátky do koncentráku. Byl jsem celý zakrvácený, sedmkrát mě praskla lebeční kost. Položili nás jednoho vedle druhého. Spočítali nás a mrtvé. Kdo jsme ještě žili, esesman šel a více zraněné střílel,“ líčí pamětník.

„Opočenský mi zachránil život“

Vytahuje další z fotografií: „Toto je evangelický kazatel Bohumír Opočenský z Kláštera nad Dědinou. Pracoval s doktorem Bláhou v „Toten“ komoře, vytrhávali mrtvým vězňům zlaté zuby, dávali je do bedniček a když ty byly plné, odvezli je esesmani do Švýcarska a ukládali do bank. Farář Opočenský měl vozík na mrtvoly, které na něm odvážel. A když jsme tam my zranění vedle sebe leželi a esesman došel ke mně, Opočenský mě poznal. Řekl mu, ať mě nechá, že ještě budu moct pracovat pro říši. Esesman mě nechal žít a zastřelil zase dalšího. Opočenský mi zachránil život.“

Na marodce v lágru pak Radovan Dražan ležel až do 22. prosince, kde se ho sanitář snažil udržet co nejdéle už proto, že se po bombardování našel jeho dopis, který chtěl potajmu poslat domů.

Osm dní a nocí v rakvi

Nakonec ale trestu neušel, i když mohl dopadnout mnohem hůř.

„Musel jsem stát osm dní a osm nocí v rakvi v kárném bunkru o vodě a kousku chleba, vši po mně lezly… Když jsem se na to místo po letech vrátil, bylo mně špatně,“ přiznává muž.

Když tábor osvobodila americká armáda, Američané v táboře našli vagony plné mrtvol.

„Nemohli uvěřit svým očím a dvě hodiny se z toho šoku, že je něco takového možné, vzpamatovávali. Přestali bojovat. Po dvou hodinách pak jakéhokoli esesmana našli, toho zastřelili,“ dodává Radovan Dražan.