Vzhledem k tomu, že se Veronika úspěšně integrovala mezi své vrstevníky a málokdo ví, kam vlastně jezdí o víkendech domů, domluvili jsme se, že její příběh udržíme v anonymitě. Do dětského domova se dostala ve svých sedmi letech společně se svými třemi bratry.

Otec byl tehdy ve vězení a rodina ze strany matky nejevila zájem. Čtvrtý bratr zrovna přišel na svět, když je odvezli. „Tu noc pro nás ostatní domů přijela záchranka a policie a rychle nás všechny odvezli do nemocnice. Druhý den jsme z nemocnice jeli na výlet, jehož cílem byl dětský domov. Pamatuji si přesně na ten den, jelikož nás záchranáři překvapili v noci, tak jsme odjeli jen v pyžamech, nic víc jsme neměli," vzpomíná.

Matka se s nimi ještě nějakou dobu stýkala a oni jezdili domů na návštěvy, při nichž se potkávali s nejmladším bratrem. „Po pár letech se ale o nás přestala zajímat úplně. Nepsala nám, nevolala a ani jsme tam nejezdili na návštěvy." Později se do dětského domova dostal i Veroničin nejmladší bráška.

„VZDĚLÁNÍ JE ŠANCE NA DOBROU BUDOUCNOST"

Střední škola zavedla Veroniku do oblasti pomáhajících profesí. Vybrala si zdravotnickou školu, obor zdravotního asistenta. „Je to obor, ve kterém jsem dobrá. Jako malá jsem se musela starat o bráchy, a tak nebylo těžké starat se i o druhé. Navíc to je obor, který bude vždy potřeba," říká Veronika. Po úspěšném dokončení maturity přišlo na řadu další studium.

Se spolužačkami ze třídy se přihlásila na obor speciální pedagogika. Loni úspěšně ukončila bakalářský obor, nestihla však přijímací řízení do magisterských oborů. Proto se opět přihlásí v letošním roce.

V ŽIVOTĚ JE NUTNÉ BÝT ZODPOVĚDNÝ

Po celou dobu svých studií bydlí společně se dvěma dalšími studentkami v pronajatém bytě hrazeném zčásti také Nadačním fondem Albert.

„V bytě se o sebe musíme samy postarat. Na začátku to samozřejmě nebylo lehké, ale nyní to zvládáme dobře," říká Veronika.

Samostatné bydlení ji přivedlo i k větší odpovědnosti. Když si neuvaří, bude mít hlad. Když půjde pozdě spát a ráno zaspí, bude mít problémy ve škole. „Když přijedu do domova a zjistím, že dvacetiletí kluci se ani sami neumí vzbudit včas do školy? Nad tím žasnu," konstatuje.

VYTVOŘIT ZÁZEMÍ, KTERÉ SAMI NEMĚLI

Životní cíl Veroniky je prostý pracovat s dětmi, jako je ona.

„Chtěla bych se vyvarovat toho, aby mé děti dopadly tak jako já. Chtěla bych si najít partnera, co mě nikdy neuhodí a bude při mně stát v dobrém i špatném. Myslím si, že dobré vzdělání mi dává šancí najít si dobrou práci, která mě zabezpečí a já budu připravená poskytnout zázemí i svým bratrům," dodává Veronika. My ji v tom budeme držet palce.

(zr)