Vavřínová: „Splnila jsem si americký sen“

Na živobytí si vydělávala v řadě zemí na dvou kontinentech. V Kristových letech má za sebou nefalšovanou škola života a už pouhý rozhovor s ní byl skutečně nevšedním zážitkem.

Do světa jste poprvé odvážně
vyrazila hned po absolvování střední školy. Kam jste se vydala?
Ano. Po maturitě jsem odjela do Anglie. Tam jsem pracovala dva roky jako au-pair a zdokonalila se v angličtině. Už tehdy mě to táhlo do Ameriky, ale měla jsem strach. Zdálo se mi to strašně daleko. Pak jsem žila rok v Německu a vrátila se na čas domů. Podívala jsem se po Evropě, kde jsem se nejdál dostala do Portugalska. Ráda vzpomínám na francouzský přístav Marseille. Mezitím jsem u nás učila jazyky: angličtinu a němčinu.

Na Ameriku jste ovšem myslet
 nepřestala…
Stále jsem před sebou měla ten americký sen, o němž se často mluvilo v oblíbených televizních seriálech, jako třeba Melrose Place, Beverly Hills či Sex ve městě. Člověk je Amerikou hodně ovlivněný. Lákala mě příroda – Grand Canyon, nebo jsem si představovala léto na pláži u moře. Dlouho jsem si nevěřila, abych tam odletěla hned, ale stále to ve mně bylo.
Když jsem se setkala s někým, kdo Ameriku navštívil, tak jsem tiše záviděla (úsměv). Nakonec jsem se odhodlala a napsala kamarádce, zda by se tam něco nenaskytlo. Ale už jsem nechtěla hlídat děti, bylo mi tehdy téměř třicet. Nechtěla jsem tam ani uklízet, ale říkala jsem si, že kvůli Americe bych se ještě obětovala. Ale už jsem nechtěla do rodiny, protože když v ní žijete, tak se nikdy necítíte jako doma – svobodně – a nemáte své soukromí. Některá vás sice může přijmout velmi dobře, ale stejně to nikdy nebude ono. Omezení se v rodině nezbavíte. Nakonec jsem si řekla, že bych to naposledy skousla.

Co bylo tím rozhodujícím impulsem pro cestu za velkou louži?
Kamarádka se ozvala, že bych ji mohla zastoupit v její rodině na léto. Rodina si mě ihned vzala, protože Češky jsou v Americe na hlídání dětí žádané. Jsme podle nich pořádné a dobré hospodyňky.

Jaké byla vaše reakce?
Byla jsem šťastná. Doslova druhé Vánoce. Odletěla jsem a nastoupila do rodiny v městečku Mamaroneck, dvacet minut vlakem severně od New York City. Psal se rok 2011. Bylo to moje nejlepší léto v životě. Po návratu kamarádky jsem hledala práci. Chtěla jsem tam ještě zůstat. Potkala jsem přítele Čecha a na Manhattanu sehnala dobré bydlení zásluhou jiného krajana. Česká komunita je v New Yorku dost propojená. Lidé se znají osobně nebo prostřednictvím sociálních sítí.

Když se řekne New York, 
co se vám vybaví jako první?
Je to úplně jiný svět. Nevím, co bych jmenovala jako první. Zpočátku jsem byla unešená ze všeho, ale postupem času jsem se s novým prostředím sžila. Ušetřené peníze jsem použila na nájem bytu a metro. Bydlela jsem na 118. ulici, což je východní Harlem. Doposud jsem měla určité zázemí v americké rodině (například jídlo či zapůjčení auta), ale tentokrát jsem se už opravdu musela postarat sama o sebe. Musím přiznat, že jsem si to představovala jednoduše, ale sehnat práci nebylo vůbec jednoduché. Třeba na au-pair už lidé na Manhattanu požadovali certifikát, který jsem neměla.

Nakonec se na vás usmálo štěstí a práci jste sehnala…
Uchytila jsem se za barem v Praha café. Finančně to nebyla nejvýhodnější, ale měla jsem čas na poznávání New Yorku. Složila jsem totiž čtyři dny v kuse, ale pak měla tři dny volna. Prošly Vánoce a leden v café byl z pohledu návštěvnosti slabší. Naznačili mně, že kdo přišel jako poslední, tak ho propustí.

Jak jste nezáviděníhodnou 
situaci vyřešila?
No, mě už to stejně moc nebralo. Bavilo mě to v tamním kolektivu. Pracovali v něm třeba Mexičané nebo Peruánci. Líbí se mi španělština, takže jsem něco pochytila. Stejně tak jsem se ráda učila dělat speciální kávy či kapučína, ale teď už jsem vše uměla a začala stagnovat. Mám to tak vždycky. Po čase jako bych ustrnula a potřebuji změnu. Dojdu do bodu zlomu, kdy poznám, že už mi to nic nedává. Nevím, po kom jsem zdědila povahu, že mě nebaví stagnovat.

Takže jste skončila sama. Co následovalo?
Věděla jsem, že za dva měsíce už stejně pojedu domů, ale stejně jsem si chtěla ještě něco vydělat a někam se v Americe podívat. Původně jsem měla povolen pobyt na půl roku, který jsem si nechala prodloužit. Byl to risk, protože žádost stála téměř 500 dolarů, a to ji nemuseli schválit. Nakonec jsem sehnala práci v české hospodě Zlatá Praha ve čtvrti Queens. Dělala jsem odpolední směny. Vyhovovalo mně, že chodilo méně lidí. Servírku jsem předtím nikdy nedělala, takže jsem alespoň stíhala (úsměv). Jinak ovšem šikovní barmani a servírky v New Yorku si přijdou na solidní peníze, mimo jiné zásluhou procent z tuzérů.

Nebála jste se v Harlemu, který nemá zrovna nejlepší pověst?
Je to o tom, jak to máte nastavené v hlavě. Když budu mít strach, že mě někdo přepadne, tak se to opravdu stane. V New Yorku jsem se skutečně naučila, jak nastavit vlastní myšlení. Zvládla jsem to tak, že nyní už dokážu poradit i jiným. Začala jsem u nás pořádat terapie na téma „Jak si věřit a navozovat si v hlavě pozitivní věci". Nakonec jsem byla v pohodě i v noci v metru, přestože tam člověk potká na první pohled spoustu pochybných individuí.

Říká se, že New York nikdy nespí. Je to pravda?
Rozhodně. Hlavně v centru, kde jsou turisti. Třeba na Time Square to skutečně pulsuje po celých čtyřiadvacet hodin.

Co vás na New Yorku bavilo nejvíc?
Například naprostá svoboda v oblékání. Přestože se o New Yorku tvrdí, že je městem módy, po ulici každý chodí v tom, v čem se cítí nejlépe, nejpohodlněji, a nedbá na módní trendy. Poznala jsem také zajímavou věc, že splnit si americký sen v New Yorku neplatí jen pro Čechy nebo obecně pro cizince. Změnit život sem přijíždějí Američané z venkova nebo z chudších amerických států.

Za práci v New Yorku jste se následně odměnila parádní 
dovolenou na jihu států. 
Přibližte nám ji.
Než došlo na dovolenou, podnikli jsme řadu skvělých výletů. Podívali jsme se k Niagarským vodopádům, pluli jsme po Hudson River, snowboardovali ve Vermontu. Na dovolenou na konci pobytu v Americe jsme vyrazili na Floridu a pak jsme se tam vrátili na půl roku v roce 2013. Chvíli jsem tam také pracovala. Navštívili jsme Miami a perfektní to bylo na Key West, nejjižnějším cípu Spojených států. Nezapomenu na cestu na místo. Řídila jsem auto. Jedete z ostrovu na ostrov, všechny jsou spojeny mosty. Míli až dvě jedete nad mořem, pak přijde ostrov a za chvíli zase most. Bylo to úžasné. Key West znamená klíč k západu. Název prý vznikl z dob válek pirátů z Karibiku. Po ostrovech, kde mimo jiné žil spisovatel Ernest Hemingway, jsme jezdili na kolech. Pluli jsme do národního parku Dry Tortugas, kde jsme strávili čtyři dny pod stanem. Potápění v moři, které je v té části mělčí a bez větších vln, bylo fantastické. Mám ráda teplo. Jen jsem na malém ostrůvku měla nepříjemný pocit. Člověk ví, že je v nulové nadmořské výšce, takže kdyby přišla větší vlna, celý ostrov hravě spláchne. Neusínalo se mi zrovna nejlíp (úsměv).

Vaše poslední cesta do Spojených států vedla na Havajské ostrovy.
Letěla jsem tam za přítelem, který tam sehnal práci a bydlení. Nejprve jsem si užívala, ale pak už jsem se na jeho úkor nechtěla přiživovat. Bylo mně blbé, že on dře a já odpočívám. Ovšem sehnat tam práci, na Havaji, bylo skutečně náročné. Nakonec jsem v jednom servisu s půjčovnou myla auta. Pod širým nebem na slunci to byla docela fuška. Po čase jsem si říkala, že už nechci dělat tak ponižující práci. Odvážila jsem se dát si inzerát, že dělám terapie a masáže. Ozvali se mi lidé, takže jsem mytí aut mohla opustit.

Co bylo největší odměnou na Havaji?
Překrásné výlety! Nikdy nezapomenu na cestu do kráteru Haleakala. Pro zajímavost – Havajané nepoužívají celou abecedu, ale pouze asi 16 písmen, proto nám řada jejich názvů a jmen připadá podobných. Ve vyhaslé sopce v nadmořské výšce nad 3 tisíce metrů jsem si připadala jako na jiné planetě. Dostali jsme se nad mraky a pohled do kráteru za západu slunce byl jedinečný. Na Havaji jsem na vlastní oči viděla skok velryby. Při šnorchlování v moři jsem pod vodou narazila na obří želvu. Bylo tam nádherně.

Co byste vzkázala lidem, kteří mají podobné sny jako vy?
Aby se nebáli vystoupit z komfortní zóny. Lidé mají strach změnit práci, změnit partnera a změnit bydliště. Pokud se jim to povede, mění je to v lepšího člověka. Přeji lidem, aby v sobě našli odvahu k životní změně, která je rozhodně posílí.