Fenomén dostihových drah pochází z vesnice, a proto má vztah k lesu, ke zvěři a stal se myslivcem. V profesním životě je však stále věrný koním a do svého umění zasvěcuje i syna.

 

V zeleném stejnokroji na vás šlověk není zvyklý. Oblékl jste se tak příležitostně, nebo jste myslivec?
Jsem kluk z vesnice, takže jsem odmalička lítal po lese a vztah i ke zvěři mám. Akorát že na to nebyl v životě čas. Poslední roky jsem se však seznámil se závodištěm Poleského, který mě k myslivosti přitáhl a donutil mě chodit do školy. Takže asi sedm či osm let jsem již skutečným myslivcem a občas si jdu sednout do lesa na posed. Ale toho času pro tuto zálibu z mládí je hrozně málo.

Od lesní zvěře je to malou oklikou kousek ke koním. Jak se připravujete profesně?
Stáje máme plné. Velká pardubická je poměrně daleko, ale chtěl bych tak dva, tři až čtyři schopné koně na tento prestižní a náročný dostih připravit. Já jen doufám, že budu na podzim zdravý, abych si konečně tu Velkou pardubickou mohl hupnout i se synem.

Na hon jste přišel s Jiřím Hovadem z Čánky, který je známým chovatelem koní. Spolupracujete spolu?
To není jen „koňák“ jako já, ale jsme již dlouholetí přátelé. Pravda však je, že jsme se přes koně seznámili, tedy profesně. Já jsem mu jako trenér několikrát dohodil kobylku do chovu a vzal jsem si od něj koně do tréninku. V současnoti jsme však již rodinní přátelé.