Letos od těch smutných událostí uplyne 80 let. Desítky židovských obyvatel Dobrušky s kufry naloženými tím nejnutnějším a možná i vzpomínkami se loučily se svými domy a městečkem, naprostá většina z nich ho viděla naposledy. Čekala je cesta do pekla nacistických koncentračních táborů. Spolu s nimi jako by zmizelo i kus dobrušské historie. Němou připomínkou toho, že i oni byli její součástí, jsou jen pomníčky na zdejším židovském hřbitově, synagoga a také Kameny zmizelých, které od loňska přibývají u domů, kde žili. Na jednom z nich je jméno Arnošta Tomského

Zatímco většina dobrušských Židů opustila město 18. prosince 1942, Arnošt Tomský (Tausik) míří transportem do Terezína už 20. června téhož roku. To, že si před válkou nechal změnit příjmení, ho nespasilo. Cesta, na kterou nastoupil 25. srpna 1942, je jeho poslední. Konečnou měla v koncentračním táboře Trotinec na území dnešního Běloruska. Zde byl umučen.

"Můj děda pocházel z Hlinska, prošel tkalcovskou praxí, byl textilním inženýrem a usadil se v Dobrušce. Můj otec se narodil přímo v domku F. L. Věka. Bylo to v roce 1920. Děda měl v té době vedle rozestavěnou vilu, dodnes tam stojí," říká vnuk Arnošta Tomského Alexander Tomský.

Svojí unikátní historickou stříkačkou se hasiči z Přepych blýskli i na Dni bezpečnostních složek v Dobrušce. Uprostřed Josef Marek.
Více než stoletá hasičská Máňa z Přepych je republikový unikát. Má trojí pohon

V domě měl jeho děd svou dílnu, obchodoval s textilem, ale přišla hospodářská krize a v roce 1933 zbankrotoval. Jeho žena to nesla těžce a nezdar v podnikání nakonec vedl k tomu, že se rozešli.

Slavný strýc Löwy alias zasílatel Wachtl

Alexandrův otec Jan Tomský studoval na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou, a v té době nějaký čas bydlel u svého strýce Maxe Löwyho: "Je v Rychnově hrozně slavný, byl to špeditér Julius Wachtl z Poláčkovy knihy Okresní město. Poláček píše, jak se chlapi scházeli v lékárně, lékárník začal vždycky s antisemitskými kecy a špeditér Wachtl - Löwy se rozčiloval. Měl za manželku Boženu Tausikovou. Bylo jim přes 80 let, když odjeli z Rychnova do Terezína. Terezín nemohli přežít, byly tam hrozné podmínky," Vypráví Alexander Tomský.

Jejich synovec Jan Tomský měl větší štěstí a transportu unikl. V lednu 1939 se nechal pokřtít. "Přežil, protože vstoupil do královéhradeckého biskupského semináře," vysvětluje Alexander.

Z výsledků aktuálního mezinárodního průzkumu „Barometr mezi mediky“ vyplývá, že v tuzemsku chce pracovat 88 procent českých mediků
Spása pro špitály a ordinace? Méně českých mediků chce odejít do ciziny

Jenže roku 1942 někdo židovské studenty ukryté v semináři udal. Místní Němci ve vedení magistrátu je prý urychleně vybavili pasy a odveleli na nucené práce do Vratislavi. Při jednom z prvních náletů byl Jan Tomský raněn do nohy a mohl být ještě nerozbombardovanou železnicí přepraven do vídeňské nemocnice. Ačkoli se to nezdá, štěstěna opět stála při něm. Záhy se o Vratislav strhl zničující boj a nakonec skončila v rozvalinách.

Jan válku přečkal. Sám byl jedináček, ale jeho otec pocházel z devíti sourozenců, a tak měl v rozvětvené rodině hodně bratranců a sestřenic. Téměř všechny nacisté zavraždili. Jan Tomský zemřel až 2. ledna 1994 v Berchtesgadenu.

"Strašně jsem přilnul k tomuto kraji"

"Já jsem se v Dobrušce nestihl narodit, narodil jsem se ve Frýdlantu v Čechách, ale přijel jsem sem asi jako dvoudenní a vyrůstal v Dobrušce. Je to téměř moje rodiště. Když mi bylo asi necelých šest let, přestěhovali jsme se do Hradce Králové, kde jsem chodil do školy. Ale tady v Dobrušce jsem měl babičku a jezdíval jsem sem až do její smrti v 60. letech," vypráví dále Alexander Tomský.

Po odchodu do exilu se mu Dobruška vzdálila, ale v jeho srdci zůstala. "I když v Hradci jsem žil od první třídy do 11 let, potom jsem šel do Pardubic a z Pardubic do Prahy, pak jsem se přestěhoval do Německa, do Anglie, do Dobrušky se pořád vracím a hrozně rád. Strašně jsem přilnul k tomuto kraji," tvrdí.

V Dobrušce se zúčastnil už loňského odhalení prvních Kamenů zmizelých, mezi nimiž byl také ten věnovaný jeho dědovi. Dorazil však i na to poslední odhalení, které se odehrálo 13. června.

Alexander Tomský (nar. 1947)
Pracoval jako politolog v ústavu Keston College, byl ředitelem anglické pobočky světové organizace Kirche in Not. Založil a vedl exilové nakladatelství Rozmluvy a stejnojmenný literárně filosofický časopis. Po revoluci se stal ředitelem nakladatelství AV ČR, Academia a vedl ediční program nakladatelství Leda. Překládá z angličtiny a přispívá svými komentáři do českých médií. V roce 2021 vyšla kniha rozmluv s Alexanderem Tomským Věčná vzpoura v srdci konzervativce, kterou napsala Lenka Jaklová.

40 Kamenů zmizelých, 40 tragických lidských osudů

"V letošních roce navazujeme na část projektu, který začal v roce 2021 v souvislosti s 80. výročím zesílení perzekucí židovského obyvatelstva, v roce 1942 po konferenci ve Wannsee pak začaly transporty. V letošním roce si tak připomínáme smutné 80. výročí těchto událostí," vysvětluje vedoucí dobrušského muzea Pavla Skalická.

Loni byly odhaleny v Dobrušce první čtyři Kameny zmizelých, nyní k nim přibylo dalších šest.

"Židovská komunita v Dobrušce před vypuknutím druhé světové války a událostmi spojenými s holocaustem čítala do 50 lidí. Transportovaných do koncentračních táborů evidujeme 47, z toho 40 bylo oběťmi. Rádi bychom v průběhu následujících let položili celkem 40 kamenů zmizelých obětem holocaustu před jejich domy," doplňuje vedoucí muzea.

Tou nejstarší nejen z Dobrušky, ale zároveň z celého rychnovského okresu se stal Josef Fleischer, který došel svého konce v Terezíně v nedožitých 90 letech. Nejmladší dobrušskou obětí byla Věrka Ledečová. Když v prosinci roku 1942 opouštěla se svými rodiči Dobrušku, byly jí pouhé tři roky. Prodělala s nimi transporty i mučednickou smrt v plynové komoře v Osvětimi.

"Z dobrušských dětí se nevrátilo žádné," dodává Pavla Skalická.

Budování ghett

Podle publicisty a bývalého dlouholetého vedoucího dobrušského muzea Jiřího Macha je místo na Šubertově náměstí, kde byly nejnověji Kameny zmizelých položeny, jedním z nejviditelnějších symbolů dnes již bývalé dobrušské židovské obce: "Právě zde bylo na počátku 20. let 18. století dáno šest dobrušských domů židovským obyvatelům na takzvaný dědičný pronájem. Jeden z těchto domů pak sloužil jako škola a synagoga. Nešlo o žádnou výsadu, město tím jen reagovalo na císařské nařízení, podle něhož nesměli židovští obyvatelé pobývat jako dosud rozptýleně v pronájmu jako dříve, ale museli být soustřeďováni do ghett, aby tím bylo zdůrazněno jejich oddělení od křesťanských spoluobyvatel. V Dobrušce to představovalo dost velký problém, nebylo zde žádné oddělené seskupení domů, které by požadavky na zřízení ghetta splňovalo. Tak byla vyčleněna alespoň fronta domů při městské zdi, která snad byla ještě oddělena jakýmsi dřevěným plotem od ostatní městské zástavby."

Dopadený zloděj rozhodně netroškařil
Spolupráce přinesla ovoce. Kriminalisté dopadli zkušeného zloděje

Dobruští však měli k židům tolerantní vztah a souviselo to zřejmě i s tím, že ve městě žili tajní evangelíci, kteří byli rovněž pronásledováni za své náboženské přesvědčení.

Synagoga jako skrýš pro odbojáře

Místní synagoga pak měla sehrát důležitou roli v odboji za druhé světové války. Měl v ní být vybudován úkryt pro příslušníky odboje.

"Když byla v roce 1941 synagoga na příkaz okupantů uzavřena, ponechala si paní Jolana Kašparová klíč od této budovy a společně se svým manželem zde přímo nacistům po nosem připravovali tuto tajnou skrýš. Celá odbojová organizace Obrana národa byla však i v našem městě odhalena dříve, než mohlo na využití prostor synagogy pro potřeby odboje dojít. A v roce 1942 odešli dobruští Židé na cestu, z níž nebylo návratu. Těch několik málo, kteří přežili hrůzy holocaustu, k obnovení života židovské obce nepostačovalo. Židovská obec v Dobrušce, stejně jako na mnoha jiných místech naší vlasti, zanikla. Nezanikla však vzpomínka. Je stále obnovována, žije a bude žít v těchto Kamenech zmizelých, které mají další generaci připomínat, že zde žili lidé, kteří byli našimi sousedy a kteří ztratili svůj život jenom proto, že patřili k židovskému národu," dodává Jiří Mach.