Řeč je o muži, jehož cesta začala před 62 lety v Plzni. Šťastné dětství ho tak úplně nečekalo, ale katastrofa to taky nebyla. „Byli jsme jen s mámou, pokud nepočítám tři sourozence od různých otců. Byla docela hodná, jen toho na ni bylo moc, tak jsme žili víceméně na ulici," vzpomíná František, jak ho pro účely příběhu budeme nazývat. Přesto na dětství nevzpomíná ve špatném, jídla bylo relativně dost, dokonce i stromeček na Vánoce, a když byla nálada, šel i do školy. „Asi bych nebyl úplně hloupej, ale to bych potřeboval nad sebou hůl," a dodává, že líp bylo v partě na ulici. „Co mi šlo, to byly rvačky. Blbý bylo, že jsem vztekloun. Když bylo rudo před očima, už to lítalo."

A to byl počátek malérů. V patnácti někdo z party dostal nápad uspořádat mejdan. A protože peněz nebylo, šlo se loupit do malého obchůdku u Plzně. Jenže vedoucí nechtěl alkohol ani peníze dát a František dal první ránu, která skončila trestem. Prodavač přežil, ale František se vezl. Nebylo mu ještě osmnáct, tak šel do polepšovny na tři roky.

„Bylo mi to jedno, jen mně vadilo, že nemůžu ven, kdy chci," říká. Téměř se tam vyučil zedníkem - kdyby nepadla osmnáctka a místo závěrečných zkoušek na učňáku se nerozhodl vyletět na svobodu. Dlužno říci, že hodně nakrátko. V devatenácti stál před soudem za těžké ublížení na zdraví s následkem smrti. „Za to mohla ženská, žárlil jsem jak blázen. A on po ní jel," vysvětluje. Ona byla prý jeho dívka. On jen o něco starší mladík než František. A vše se nestalo nikde jinde než v hospodě za podpory několika panáků. Dostal devět let. Prošel několika věznicemi, přibylo kérek pochybné úrovně, kamarádů stejné úrovně i zkušeností. Třeba té, že ženy za vraty věznice většinou nečekají, ani když se jim narodí dítě.

Potomek číslo jedna byl kluk. „Nikdy jsem nezkoumal, čí je - určila mě, tak co. A nakonec tenhle první je fakt dobrej," říká na adresu syna, který dnes žije na Moravě, pracuje a počítá setkání s tátou - stačí na to prsty na rukou.

A už jsme zase na svobodě, amnestie či dobré chování (nepamatuje si) ho ven dostalo ve věku 28 let. Zůstal u Plzně, pracoval jako zedník. Dva roky to šlo - žena, druhé a třetí dítě i slušné bydlení. Láska k alkoholu však zůstala. A stála i za druhým velkým průšvihem.

Prostředí a rekvizity téměř totožné jako poprvé - hospoda, pivo teklo proudem, pak hádka, rvačka - a na podlaze ležela těla, tentokrát dvě. Jedno z nich se oživit podařilo, byť s doživotními zdravotními následky, druhé nikoliv. „Já nevím, kdo mu dal tu poslední ránu, pralo se nás tam asi deset. Ale já byl známý rváč, tak jsem to odnesl," konstatuje. Kupodivu bez známek křivdy.

„Ale pak přišly asi nejhorší roky - Valdice, Mírov - dost jsem zlobil, byl jsem naštvanej na celej svět."

Pokud mám slova přeložit do reality, tak se všude rval jako kůň, několikrát drsně vyjel na bachaře, mnohokrát dostal on - čtyři roky šel z maléru do maléru i ve vězení. Čtyři roky - z dvaceti šesti, které dostal.

Nějak ho zklidnil převoz na Mírov, možná setkání s ještě většími kofry, možná konečné smíření s vidinou budoucích dvaceti naprosto stejných let. A ty si pak opravdu odseděl.

V pětapadesáti vyšel ven, mobily mu nic neříkaly, jako poslední zahraniční auto si pamatoval trabanta, a nikdy neslyšel o azylových domech a armádě spásy. Tentokrát na něj zmíněné instituce čekaly a už sedmý rok ho dostávají v našem regionu zpátky do života. Celkem úspěšně. „Už se tolik nevztekám, člověk stárne, ale kdyby mě někdo naštval…" stále pochybuje o své prchlivé povaze, která ho na tolik let dostala do vězení.