Skupina lékařů, zdravotních sester a dalších lidí zatím nemocným pomáhá pomocí konzultací. Čekají totiž na rozhodnutí kraje, který musí činnost hospice „posvětit".
„Máme za sebou kontrolu z hygieny a čekáme na kontrolu z kraje," popisuje ředitelka hospice Andrea Kolaříková.

Rozhodnou týdny

Jasno by prý mělo být za několik týdnů. Zájemci o péči se už hlásí. O kolik pacientů se dokáže hospic v budoucnu postarat, je podle jeho ředitelky složitá otázka.
„Někdy to mohou být tři lidé, jindy jich může být šest. Nedá se to přesně předpovědět. Každopádně budeme začínat pomalu," prozrazuje.
S tím souhlasí i jeden ze zúčastněných lékařů, Milič Světlík z Opočna.

„Zatím nemáme o konkrétním počtu představu, co ale víme, je, že se budeme starat výhradně o onkologicky nemocné pacienty a umírající onkologické pacienty," poznamenává.

Ozývají se sponzoři

Důvodem jsou hlavně finance. Jejich shánění není jednoduché.

„Někteří lidé nám posílají příspěvky, sto až tisíc korun. Připojily se také některé obce," podotýká ředitelka. Přesto však hospic shání peníze, kde se dá.
Ze sponzorských darů se zatím podařilo nakoupit některé pomůcky. Hospic už vlastní kyslíkový přístroj, dávkovač či odsávačku .
Hospic je závislý na sponzorských darech a podobných zdrojích financí.
„Rádi bychom také dosáhli na nějaké dotace. Abychom je však mohli získat, musíme splnit podmínku a fungovat rok či dva," vysvětluje ředitelka Andrea Kolaříková s tím, že obecně prospěšná společnost chce také získat peníze z grantů a nadací.
Finančně se budou podílet i rodiny pacientů. Jeden den péče je přijde na částku dvě stě korun. „Za měsíc to vychází zhruba na šest tisíc. Rodiny si také budou moci zažádat o příspěvek na péči," prozrazuje Andrea Kolaříková.
S vyřízením potřebných dokumentů poradí sociální pracovnice, se kterou hospic spolupracuje. Psycholog zase pomůže v těžké situaci umírajícímu i jeho blízkým.
Hospic také spolupracuje s duchovními ze všech denominací, kteří mohou v případě zájmu nemocného navštívit.
Podle lékaře Miliče Světlíka podobné zařízení v okrese chybí. „Vzhledem k tomu, že jsem celý život pracoval v nemocnici, vím, v jakých podmínkách tam lidé odchází," popisuje, proč se rozhodl zapojit do vzniku hospice.

Tvrdí, že lidem, kteří chtějí svým blízkým pomoci k odchodu v domácím prostředí, je třeba pomáhat.
„Nejtěžší je však administrativní práce a také řešení financování. Musíme získat dost prostředků na platy zdravotních sester," poznamenává lékař.
Spolupracovat by tým zdravotníků chtěl také s pojišťovnami.

Proč lidé touží po tom zemřít doma? A co to znamená pro jejich rodinu? Na tyto otázky odpověděl psycholog JAN LAŠEK. Domov podle něj umí utlumit špatné vzpomínky a umírající pak odchází smířenější.

Vidíte výhody této péče a v čem jsou ty největší?Vždycky, když prožívá člověk nějaké trauma, a umírání to nepochybně je také, přeje si ocitnout se v prostředí, které zná, kde se cítí bezpečně, kde má pocit jistoty a sounáležitosti. Tím místem je naštěstí pro mnoho lidí domov.

Uklidňuje tedy umírajícího to, že pobývá doma?Když bychom sečetli pozitivní 
i negativní v životě, dá se říci, že pocit domova umí utlumit špatné a nechat v optimistické části paměti to dobré, co jsme tam zažili.

Co znamená pro člověka umírat v domácím prostředí?Pro člověka samého, který odchází, to znamená jistotu a určitou pozitivní bilanci jedinečného prostředí, kterou sebelépe vybavený nemocniční pokoj rozhodně není.

Jaké pocity mohou mít blízcí nemocného či umírajícího?Pro rodinu to může znamenat zátěž, ale stará myšlenka „dosloužit k smrti" snad neztratila nic ze své závažnosti.  Pečující si uvědomí finalitu života a umírající je mezi svými.

Zatím s nimi pouze jedná. „Domácích hospiců celkově není moc, protože legislativa na ně vůbec není připravená a pojišťovny o nich snad vůbec nechtějí slyšet. Vyžadují obrovskou odvahu a oběť pečovatelů i jejich rodin. V republice už máme síť patnácti lůžkových hospiců, ale ty je potřeba doplnit těmi domácími," prozradila průkopnice domácí hospicové péče Marie Svatošová.
O smrti je podle ní třeba mluvit. „Obávám se, že pro mnohé je to stále tabu. Jsem jednoznačně pro to, aby se o smrti otevřeně mluvilo i s malými dětmi. Lidem například doporučuji, aby vzali dítě občas na cizí pohřeb. To přece pro něj není trauma, ale zvyká si, že smrt patří k životu," dodává lékařka.