U člověka, který vyrábí loutky a navíc loutky v podobě dvojníků lidí, byste očekávali, že vystudoval nejméně střední uměleckou školu, ještě lépe Akademii výtvarných umění. U VENDULY MLATEČKOVÉ z Kostelce nad Orlicí je vše úplně jinak. Podnikala v autodopravě, řídila náklaďák a právě díky tomu vytvořila prvního dvojníka.

Jak jste se dostala k tvorbě loutek-dvojníků?
Náhodně. Malování a podobné činnosti mě bavily už v dětství, ale maminka byla vždycky proti, protože to nepovažovala za jistotu do budoucna. Přesto to ve mně bylo.

Šest let jsem podnikala a jezdila s nákladním autem. A protože jsem vybírala peníze, nechtěla jsem brát stopaře. Kolegovi se totiž stalo, že přišel o tržbu. Tak jsem udělala figuru v životní velikosti a to byl můj závozník. Přitahoval pozornost hlavně na křižovatkách, když se při brzdění setrvačností nakláněl dopředu a podobně.

Co tedy bylo prvním impulsem?
Zhruba v roce 1997, kdy jsem ještě podnikala, mě oslovil jeden hoch, který chtěl udělat loutku ve velikosti 60 – 70 cm pro strýčka s tím, aby mu byla trochu podobná. Přinesl mně jednu fotku a já jsem to vzala…

Dnes, když nad tím přemýšlím, tak se stydím za svoji drzost. Ale říkala jsem si, že když se loutka nepovede, tak mu ji nedám. Vyrobila jsem ji tedy, oblékla, jak chtěl a on, když loutku viděl, tak ho to docela dojalo. To mě udělalo velice dobře, protože jsem poprvé viděla reakci na odvedenou práci. Jinak tu možnost většinou nemívám, protože loutky posílám za zákazníky. Chlapec tehdy tvrdil, že se strýčkovi hodně podobá a tak to začalo.

A dál?
Ozval se někdo ze známých prvního zákazníka, že by chtěl něco podobného. Pak jsem se domluvila na vytvoření webových stránek a zakázky začaly přicházet. Ozývali se i lidi poměrně známí, což mě velice těšilo.

Můžete někoho jmenovat?
„Vyráběla“ jsem Lucii Bílou, Igora Němce, v době kdy byl členem vlády. Františka Stárka zvaného Čuňas. Vzpomínám také, že jsem dělala i ředitele firmy Siemens. Dále majitele asi 40 hotelů pana Viliama Siveka, trenéra slovenských hokejistů pana Vladimíra Vůjtka i jeho syna, známého hokejistu Sparty Praha… Ti, kteří u mě pro ně loutky objednávají, většinou tvrdí, že už nevědí, co mají dotyčnému koupit a chtěli by něco jiného – neobvyklého.

Jak dlouho vám trvá výroba dvojníka?
Zhruba měsíc. Začnu například odpoledne a skončím někdy nad ránem a to mám hotový základ, kdy si myslím, že tam ta podoba je. Pak nechám hlavu schnout, pokud následující den ukáže nedostatky, tak ji postupně někde dobrušuji, někde přidělávám tenké plátky modelovací sádry, až si myslím, že to je ono. Mám ve zvyku udělat co nejrychleji figurku a pak ji kompletuji. Časem jsem si vytvořila systém. Dnes už vyřezávám i ruce, prsty různě polohuji.

Základem je tedy fotografie?
Ano. Potřebuji fotografii a navíc hodně zblízka, abych viděla všechny rysy, vrásky a podobně. Přitom nesmí být z nadhledu nebo z podhledu – to všechno zkresluje. Když třeba zvedne hlavu, opticky se zkrátí nos a vše je špatně. Lidem to nepřipadá důležité, dotyčného člověka znají, ale já ne.

Chtějí být lidé hezčí?
Měla jsem takovou kuriozitu, kdy si rodina přála vyrobit babičku. Byla to pěkná paní s krásnými rysy a já jsem si říkala, jak se mi bude hezky dělat. Oni ovšem požadovali, abych jí zmenšila zuby. Ve výsledku to už vůbec nebyla ona babička, ale někdo úplně jiný. Člověk se má dělat takový, jaký je. Proč by se měli lidé vylepšovat?

Je pravda, že když dělám muže, tak většinou dostanu fotografie, kde se smějí a jsou přirození. Ženy ne, ty by chtěly být hezčí, než ve skutečnosti. Já se spíš držím základních rysů, každý člověk má v obličeji vždy něco velmi typického a konkrétního, čím mě upoutá a to ho vlastně „udělá“.

Jak řešíte oblečení – to je na vaší fantazii?
Ne. Třeba pro postavu hokejového trenéra Vladimíra Vůjtka, trenéra Slováků, jsem nechávala speciálně potisknout hokejový dres slovenské reprezentace, na krku měl i medaili. Další zákazník mi řekl, že otec nosí šálu uvázanou výhradně jedním způsobem, jiný, že jeho postava chodí zásadně v obleku. Detaily pak domlouváme mailem.

Co zvláštního jste ještě dělala?
Třeba patnáct figurek – velkých marionet, což byl dárek firmy na sympozium u příležitosti nějakého ocenění. Tehdy jsem si opravdu vyhrála. Každý byl jiný – jeden vousatý, jeden s bříškem. Také mám několik marionet vystavených v divadle Ta Fantastika v Praze, vztahujících se k muzikálu Dracula, kde hrála Lucie Bílá. Někdy jen tak pro změnu dělám sádrové, plastické obrazy.

Konzultujete finální podobu se svými zákazníky?
Ne, pouze když si to někdo vyloženě přeje. Tím ale přijdou o překvapení. Vždycky tvrdím, že podoba odpovídá skutečnosti zhruba ze 70 procent, aby si někdo nedělal iluzi, že dostane úplně stejnou postavu. Na druhou stranu, se už také stalo, že mi zákazník řekl, že podoba byla skoro dokonalá.