„Bylo to krásné. O to víc mě bavilo chodit do práce. Kam se člověk podíval, tam ležely. Od rána do večera jsme dělali jenom lyže,“ líčí s úsměvem Michal Martinek.

A lyže, které se v dílně v Dobrém rodily, nebyly jen tak ledajaké jasanky. „Dvacet párů jsme dělali do Švédska, kde je používají pro lov nebo toulky tundrou. Nejsou tam žádné velké kopce, lesy a je tam hodně hluboký sypký sníh, na kterém by se člověk na běžkách hodně nadřel a po kilometru odpadl. Nechávají si proto dělat speciální lyže, které jsou tři a někdy až tři a půl metru dlouhé. My dělali třímetrové, ale i tak to bylo něco neuvěřitelného, když si člověk ty lyže postaví vedle sebe a za vázání se chytne teprve ve výšce ramen,“ popisuje Martinek.

Vše odstartovaly jedny lyže vyrobené jako vzorek. „Zákazník z nich byl nadšený, tak si objednal dalších dvacet párů, že je tam bude prodávat. Jsme na to zvědaví. Prý jestli půjdou na odbyt, objedná dalších třicet párů. Je hezké, že od nás z Čech dodáváme lyže do Skandinávie, odkud kdysi přišly k nám. Krásně se to obrátilo,“ podotýká Martinek.

Tahle práce neomrzí

Martinka i jeho parťáka Zdeňka Frymla zaměstnaly také jiné lyže. Lidé si je tu objednávají třeba jako dárky k Vánocům. „Všude kolem nás se povalovalo 50 párů lyží. Přes léto většinou děláme někde po venku a jakmile začne trochu přituhovat nebo se objeví plískanice, vytáhneme jasanová prkénka a začneme dělat lyže,“ říká Martinek.

A je v nich velká rozmanitost. „Kdybychom to dělali celý rok, asi by to omrzelo, proto jsme rádi, že se nám to daří udržet v nějaké rozumné míře. Je to ruční výroba, žádné velké série, dvacet párů lyží byla vlastně největší série, jakou jsme doposud dělali,“ pokračuje Martinek.

Volal mu prý i pán, který měří 208 centimetrů a má 125 kilo, jestli by pro něj dokázali lyže vyrobit. „Ani mezi těmi moderními totiž nemohl sehnat, na čem by mohl chodit po našich horách. Takže budeme vyrábět něco vyloženě šitého na míru. Nic standardního, zažitého, nutí nás to něco vymýšlet, zkoušet. Jsou to věci, které nás baví,“ tvrdí Martinek.

Jak se rodí autoveterán

Řemeslníci z Dobrého však zabrousili i do neobvyklé oblasti výroby. Podíleli se na restaurování autoveterána. „Vyráběli jsme celou dřevěnou kostru, která přijde oplechovat kastlí. Takže možná do roka a do dne auto uvidíme zpátky sestavené. Nás tedy čeká ještě pár dílů na stahovací střechu. Je to kabriolet,“ ukazuje na mobilu již hotové dřevěné jádro autoveterána Zdeněk Fryml.

Dříve se v něm s kamarády vozil, než ho totálně rozebrali, aby poškozeným částem vdechli nový život. „Je to Škoda 633, kabriolet z roku 1932, počet těchto vyrobených kusů by se dal spočítat na prstech jedné ruky a myslím, že se dochovaly dva. Jeden je v muzeu ve Škodovce a druhý je tento, který jsme pomáhali zrestaurovat. Je našeho kamaráda, který sbírá stará autíčka, motory, motorky. Doufám, že jednou z toho bude nějaké muzeum,“ dodává Martinek.