Kliknutím zvětšíteS úsměvem ve tváři diriguje trenér Jaroslav Friedrich svého někdejšího odchovance: „Víc se napřáhni. Jak máš tu nohu? Máš ji nějak divně, ne? Srovnej si ji!“ Jeho bývalý žák Remigius Machura se zatím snaží co nejlépe zapózovat fotografovi na koulařském kruhu rychnovského atletického stadionu, před více než čtyřmi desítkami let byl na něm jako doma. Jako koulař sbíral úspěchy nejen doma, ale i na světových soutěžích a jeho český rekord z roku 1987 s hodnotou 21,93 metrů překonal teprve po třech desítkách let Tomáš Staněk. Letos oslaví Remigius Machura devětapadesáté narozeniny.
„Jo ten hezoun, to jsem já, to mi zůstalo,“ ukazuje Remigius na fotografii ze 70. let a na rtech mu pohrává úsměv. „Tady byla taková budka a pod ní jsme si nechávali věci, nářadí bylo tamhle v těch dřevěných dveřích pod sokolovnou,“ vypráví.
Vzpomíná také, jak musel s kamarády trénovat na stadionu potajmu, protože fotbalistům atleti překáželi, prý jim ničili trávník. A tak při hodu diskem odsud občas museli utíkati před správcem. Taky dobrý trénink.
„Trénovali jsme ve sparťanských podmínkách, ale bylo to z lásky ke sportu, ne pro peníze,“ tvrdí Remigius.
Zřejmě dobrý oddíl
„Byli jsme dobří ve všem. Někdy v tom pětasedmdesátém nebo šestasedmdesátém roce nás odjelo dvanáct na mládežnické mistrovství republiky a osm se nás vrátilo s medailí, což byla nevídaná kvalita na malý oddíl. Já jsem pak zůstal déle, Pepa Kubeš dělal dvojku za mnou v kouli, byl na mistrovství Evropy, na mistrovství světa, brácha taky. Z té party nás čtyři zůstali na hodně vysoké - světové úrovni. Já jsem odešel do Prahy, vyhrál jsem mistrovství, měl jsem úspěchy, medaile z mistrovství Evropy, světa, byl jsem pátý na olympiádě v Soulu. Na mistrovství světa v Helsinkách v roce 1983 jsme z té dorostenecké party startovali tři a byla z toho jedna medaile,“ připomíná Remigius Machura.
Tu medaili - byla stříbrná - přivezl právě on.
„Ty seš macatej, tobě to půjde"
Machurovi měli sport v krvi. Atletika učarovala i jeho sourozencům. Jejich vzorem jim mohl být otec Remigius Machura, také sportovec. Na rychnovském zámku, kde rodina měla byt, tak občas „přetahoval“ kastelánovi návštěvníky: „Tady se shromažďovali návštěvníci zámku. Táta vytáhl činku a začal cvičit a prý: „To taky zvednete.“ A návštěvníci chodili za tátou cvičit a kašlali na prohlídku. Správce byl z toho na nervy,“ vypráví dále Remigius.
Sám se ke „své“ disciplíně dostal vlastně náhodou, byl spíš knihomol. „Táta házel koulí a brácha už dělal atletiku. Neměli nikoho do družstva, kdo by vrhal koulí. Řekli mi, ty seš macatej, tobě to půjde. Zkusil jsem to. Hodil jsem deset metrů. A táta se mě zeptal: „A vyhrál jsi to? Umístění dobrý, výkon – ostuda rodiny,“ vybavuje si své začátky.
Umění včas skončit
„Makal“ na sobě a zlepšoval se, až z toho byl krajský rekord a přišly další úspěchy. Nakonec se jako sedmnáctiletý dostal do Prahy a následovaly medaile ze světových soutěží.
Svoji úspěšnou kariéru sportovce ukončil ve třiceti letech. „Já na rozdíl od ostatních mám rozum, už jsem byl na vrcholu. Nemám rád ty, co se stokrát vrací. Umění včas skončit nás tady taky naučili,“ dodává.
34
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
