Kliknutím zvětšíteVÁCLAV MORAVEC z Dobrušky přišel na další z pravidelných tréninků oddílu FC Domašín. Obvyklá příprava na zápasy se však výjimečně konala za asistence televizních kamer. O tom, že jsou na hřišti právě kvůli němu, neměl ani tušení.
„Když mi v průběhu tréninku proslulý herec Pavel Kříž oznámil, že se mám sbalit a odjet s ním do Prahy, byl jsem úplně v transu," vzpomíná Václav Moravec. „Odvezli si mě po svolení trenéra Petra Hertika, že trénink tentokrát nemusím dokončit.
Takže jste na hřišti v Domašíně skutečně nic netušil?
Ani náhodou. Kouč Petr Hertík mně telefonoval, že moje účast na úterním tréninku je velmi důležitá. Prý se budeme fotit pro charitu. V zaměstnání jsem odpoledne dostal za úkol odvézt auto do servisu v Hradci, tak jsem Hertíkovi zavolal, že trénink nestihnu. Řekl mi, že to zařídí. A skutečně. Za chvíli mně ve firmě oznámili, že se do servisu pojede jindy. Přijel jsem na trénink o něco později a na hřišti televizní štáb s kamerami. Trénovali jsme. A pak už přišel Pavel Kříž a spoluhráč Martin Tondr povídá „Co ten tady dělá?"…
Co následovalo?
Když Pavel Kříž vyslovil moje jméno, krve by se ve mně nedořezal. Proč zrovna já? A pak mi oznámil, že si mě odvezou do Prahy.
Televizní pořad „Kousek nebe" je postavený na neopakovatelných a mnohdy neuvěřitelných příbězích obyčejných lidí, kteří se vlivem osudu dostali do složité situace. Jsou to lidé, kteří žijí mezi námi, se svými překážkami statečně bojují, nevzdávají se a snaží se, navzdory svým potížím, s pokorou a nadhledem pomáhat ostatním. Takoví hrdinové, o nichž nám rodina a jejich přátelé napsali, si zaslouží pozornost, zaslouží si splnit sen a vnést do svého života „Kousek nebe".
Prozradil Vám po cestě něco bližšího, nebo jste skutečně netušil důvod cesty do hlavního města?
Volal jsem domů mámě, protože jsem ji měl na druhý den vézt na kontrolu do nemocnice. V klidu mi oznámila, že nemám mít starost. Prý ji veze někdo jiný, ať jsem v klidu. Doma jsem si zabalil věci na jednu noc a vyrazili jsme do Prahy. Po cestě jsem se nic konkrétnějšího o tom, co mě následující den čeká, nedozvěděl.
Během jízdy do Prahy jste nevyzvídal?
Zkoušel jsem to, ale z Pavla Kříže ani z řidiče jsem nic nevyrazil (úsměv). Stále
opakovali, že se mám nechat překvapit. Prý jim můžu
věřit, že mě nic špatného
nečeká.
Jak to pokračovalo v Praze?
Vysadili mě před hotelem v Holešovicích. Dostal jsem klíč od pokoje s tím, že večeři mám hrazenou. Na televizi jsem se ještě stihl podívat na druhý poločas kvalifikačního zápasu Česko – Nizozemsko. V jedenáct jsem šel na pokoj, ale nemohl jsem usnout. V hlavě mi šrotovalo, co druhý den bude. Volal jsem domů, ale máma se dušovala, že neví, o co jde.
Tak jaké bylo ráno?
V devět si pro mě přijeli z České televize. Jak jsme se na Letné blížili ke stadionu Sparty, začal jsem tušit. A když dal řidič směrovku do areálu, už jsem věděl. S Pavlem Křížem jsme zamířili na tribunu stadionu, kde mě vyzkoušel ze sparťanské sestavy.
Co následovalo?
Měl jsem počkat před místností, kde fotbalisté Sparty snídali. Viděl jsem je přes prosklenou stěnu a v duchu si říkal „Co tam budu dělat?"
A pak?
Vešel jsem dovnitř a naproti mi vyšly vstříc sparťanské opory Lafata s Matějovským. Zrovna moji nejoblíbenější hráči. Pozdravil jsem je „Dobrý den" a oni hned, že si budeme tykat. Sedli jsme si ke stolu a povídali si. Byli zvědaví, na jakém postu na hřišti hraji. O tři stoly dál seděl Bednář a hned na mě mával, jako bychom se znali (úsměv). Pak mě Marek Matějovský s Davidem Lafatou provedli útrobami stadionu včetně síně slávy.
Oznámili vám, že si se Spartou zatrénujete. Jak jste reagoval?
Řekl jsem jim, že nemám sportovní oblečení ani kopačky. Nic nebyl problém. Zavedli mě za kustodem a všechno jsem nafasoval. Hned mi došlo, proč se před nedávnem máma ptala na moje číslo bot (smích). V hráčské šatně mi ukázali skříňku s mým jménem.
Seděl jsem mezi Bednářem
a Vackem.
Nakolik byl trénink
fyzicky náročný?
Měl jsem štěstí, že byl po utkání s Holandskem. Reprezentanti ho měli volnější, ostatní trénovali normálně. Lafata mi říkal, že večer opouštěl stadion po půlnoci a ráno v devět se už musel hlásit v klubu. Trenér Lavička mě seznámil s náplní tréninku. Začali jsme klasikou jako v Domašíně – dvě kolečka na rozklusání okolo hřiště. Protahovací cviky pod vedením kondičního asistenta. Pak se po trávníku rozmístily mety, mezi nimiž jsme v rychlosti plnili různá běžecká cvičení se změnami směru. Následovala další speciální cvičení s míčem, na jejichž plnění jsem do dvojice vyfasoval nejzkušenějšího Sparťana Radka Kováče, aby mě prý pohlídal (úsměv). Míč se musel odehrávat na jeden dotyk, jinak to bylo špatně. To je ten rozdíl oproti Domašínu. (smích)
Trénink završilo takzvané báčko – fotbálek na malém hřišti dvě branky čtyři na čtyři. Hrálo se pouze pět minut, ale v ohromném tempu. Bylo to dost náročné. Než jsem se rozhlédl, komu přihraji, už u mě byli tři protihráči. Bál jsem se, abych nikoho nezranil.
Takže fotbálek byl z celého dne na Spartě nejnáročnější?
Nikoliv. Peklo přišlo až v posilovně. Přitom se v ní nepoužívají žádné stroje ani těžké činky. Pouze gymnastické míče a různě vážící medicinbaly. Kondiční trenér mě vůbec nešetřil. Dostal jsem pořádně zabrat, ale hlavní kouč Lavička mě na závěr pochválil. (úsměv)
Když se zpětně ohlédnete za neopakovatelným zážitkem. Co se Vám jako první vybaví?
Především bych chtěl poděkovat mojí mamce za její skvělý nápad. Hlavně jí vděčím za perfektní den, na nějž do smrti nezapomenu. Oceňuji, jak se jí to vše podařilo zorganizovat a zejména totálně utajit. Byla s trenérem Petrem Hertíkem perfektně sehraná. Vůbec nic jsem netušil. Až po neskutečném zážitku na Spartě jsem se později dozvěděl, jak zjišťovala moji výšku a velikosti oblečení. „Kdyby byla, jak sama říká „koukavec", tak si vzala náhradní klíče o mého bytu, podívala se na tričko a na kopačky. Jako nevidomá to měla daleko těžší. Proto obdivuji, jak to všechno dokázala. Ke zjištění čísla kopaček vymyslela následující lest. Zavolala mi, že její kamarádka má syna na střední škole,
a on že prý potřebuje půjčit kopačky. Takhle mazaně
ze mě vymámila číslo bot… (smích)
Slova maminky
„Uvědomuji si, co pro mě můj syn od malička dělá. Odmala se o mě uměl postarat. Třeba když jsem dostala záchvat, tak už jako předškoláček všechno zvládl.
Po ztrátě zraku to byl zase především Vašek, jehož zásluhou jsem všechna úskalí ustála. Bylo mu tehdy pouze dvanáct let.
Na začátku jsem si s tmou skutečně nevěděla rady, ale Vašek mě stále tlačil dopředu. „To zvládneme, mami. To zvládneš. Zkus to," nepřestával mě povzbuzovat. Pak přišla další rána – dialýza. Můj taťka se mnou jezdil v úterý a ve čtvrtek a Vašek mě vozil každou sobotu. Na dialýzu mě odvezl, odjel si odehrát fotbalový zápas a po čtyřech hodinách se pro mě zase vrátil a vzal domů. Čtyři roky fungovala tahle sestava. Snad pouze jednou Vaška vystřídal manžel. Vašek byl bezproblémové dítě. Jasně že si šel občas posedět s kamarády, ale teď už ho to ani tak nebaví, asi bývá utahaný z práce. Kamarádky v baráku mi často říkali „Ty ani nevíš, co máš doma za poklad."
Vždy jsem se mu chtěla nějak odvděčit. Vloni jsem žehlila u televize a uslyšela upoutávku.
Říkali, že „pokud máte ve svém okolí člověka, k němuž nebyl osud příznivý a zasloužil by si splnit přání, pište na mailovou adresu…". Vypnula jsem žehličku a sedla si k počítači. Dlouho se nic nedělo, takže jsem to už pustila z hlavy. Po čase zazvonil mobil a ozvala se paní z České televize. Zajásala jsem:
„Jé, vy mu to přání splníte?"
Měla jsem dva nápady, co mu splnit. Napsala jsem, že je velký fanda do aut a od pěti let hraje fotbal. A zbožňuje Spartu!"
Renata Moravcová, maminka Václava Moravce, je nevidomá
29
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
