Za zbytky hřbitovní zdi v Jedlové v Orlických horách se ukrývají staré náhrobky, nebo spíš to, co z nich zbylo. Obrůstají lišejníkem i mechem, pomalu se rozpadávají, některý pomníček už klesl k zemi. Asi nejmladší je tu smírčí kříž stojící u oprýskané zdi chrámu, v roce 2008 ho sem věnovali bývalí němečtí obyvatelé. Lidé sem přicházejí v každou roční dobu, a to i na Nový rok, kdy počasí zrovna nepřeje. Všudypřítomná mlha proniká dokonce i dovnitř kostela, sem tam se objeví obláček od horkého dechu. Člověka se zmocňuje pocit, jako by tu cítil přítomnost všech těch, kteří tu kdysi odříkávali své modlitby. Žádnou barokní nádheru uvnitř nečekejte, z jeho strohých a omšelých stěn prosvítá někdejší výzdoba už jen v náznaku. Dekoraci tu tvoří pouze pískovcový sloup, prostý kříž a vánoční stromečky. Přesto tohle prostředí působí na mnohé jako magnet.
Nezvyklý pohled se pak návštěvníkům naskytne, pokud po schodech vystoupají až do podkroví. Najdou tady dřevěný kříž, malý oltář seskládaný z cihel, podlahu pokrývají koberce a na nich jsou rozmístěné matrace. Nad nimi visí na šňůrách i dřevěných sloupech různé vzkazy. Zanechávají je zde turisté i návštěvníci sousedního Diecézního centra života mládeže Vesmír.
O Diecézním centru života mládeže Vesmír
Provozováno je Sdružením Jedlová, z. s., základem areálu Vesmír je německá škola, ve které se učilo do roku 1946. Po odsunu německých obyvatel se postupně ze školy a dostavěných chatek na přilehlé stráni stalo rekreační zařízení a posléze pionýrský tábor Vesmír. Na podzim roku 1992 areál zakoupilo Královéhradecké biskupství. Dnes sem Diecézní centrum života mládeže Vesmír láká mladé lidi na silvestrovské, taneční, hudební, ale třeba i snowboardové pobyty.
"Zařízení funguje celoročně, mládeži dáváme nabídku týdenních a víkendových, různě zaměřených pobytů. Paralelně jsme otevřeni i ostatním, kdokoli se přihlásí, že chce u nás pár dní pobýt na horách, může přijet. Centrum je prioritně zacíleno na mládež, ale jezdí k nám i rodiče s dětmi nebo školy. Jezdí k nám hodně lidí a jsme za to strašně rádi. Hlavním cílem tohoto místa je, aby mladí lidé u nás měli možnost zažít, že nejsou sami, že na ně má někdo čas, najdou tu smysluplnou činnost a mohou potkat další kamarády. Podvědomě přijíždějí i proto, že hledají své životní partnery, partnerky," říká Tomáš Hoffmann, který je jedním z pilířů tohoto centra.
"Odehrává se tam všechno možné, co je spojené s nějakou formou modlitby - mše, večerní modlitba, adorace, během lockdownu jsme odtamtud i streamovali. Kostel se snažíme mít otevřený, čímž riskujeme, že tam občas najdeme někoho, kdo tam přespává. Nevadí nám to, ale nechceme, aby se tam dělo něco, co by tento sakrální prostor znesvěcovalo. Ukrást tam není co, ale přesto nám loni někdo třikrát vykradl kasičku," vysvětluje administrátor zdejší farnosti Tomáš Hoffmann, který spolu s dalšími pěti lidmi tvoří tým zmíněného centra Vesmír.
Barokní stavba z let 1737 až 1741 k životu centra neodmyslitelně patří.
Těžkých ran chrám utrpěl za více než 200 let své existence několik: konfiskaci stříbra, požár v květnu roku 1833, po němž se ho podařilo obnovit, tou největší byla však léta zkázy po druhé světové válce. Po odsunu německy hovořícího obyvatelstva osiřel, o kostel ani přilehlý hřbitov se nikdo nestaral a areál začal chátrat. Roku 1958 se kostel uzavřel. Přesto ho tu neuchránilo od vloupání a další devastace.
"Interiér včetně mobiliáře byl v období 40 let komunistické vlády zcela zničen. V 80. letech 20. století byla nemovitost v takovém stavu, že byla určena k demolici. V roce 1993 se propadl krov střechy, který s sebou vzal i strop. V srpnu téhož roku byla zpracována projektová dokumentace záchrany hlavních stavebních částí," připomíná v Dobrušském vlastivědném almanachu Petr Slavík, který má na úřadě v Dobrušce v gesci památkovou péči.
V roce 1995 byly poškozené konstrukce obnoveny a kostel byl prohlášen za kulturní památku. Postupně se daří v opravách pokračovat. Chrám se dočkal nových oken, fasády na věži, vstupních dveří, obnovena byla schodiště, okenice ve zvonovém patře věže, osazeno bezpečností zábradlí, došlo i na stropy a klenby na kruchtě, podlahu… Patro kruchty i zvonové patro slouží jako vyhlídka do okolního kraje.
Uvnitř už je v podstatě hotovo. "Kostel pamatuje roky totality, kdy chátral, byl na něj vypsaný i demoliční plán. Za to, že dnes stojí, jsme nesmírně rádi. Má v sobě určitou symboliku. Architektonický záměr je takový, aby toto místo ukazovalo, že i ruina, když se naplní životem, je krásná. Při opravách jsme závislí na penězích, které se podaří sehnat, a jsme vděční, když se objeví třeba i nějaký sponzor. Díky jednomu takovému se podařilo splatit dluh z loňska za podlahu. Plán je obnovit jednu ze zákristií, které jsou pobořené, i když by neměla mít podobu nějakého nového domu. Uvidíme, co se podaří," dodává Tomáš Hoffmann.
