Přesto však je to cosi, co nás již od dob, kdy to přestalo být realitou, zajímá, vzrušuje a tak trochu jako pověstné zakázané ovoce láká. Asi jako lákají děti pohádky nebo nás dospělé horory. Chceme se tak trochu bát, ale bez nebezpečí, které v sobě skrývá realita.

Uchylujeme se tedy k jakési virtuální realitě gotického románu, či v moderním hávu k nejrůznějším počítačovým hrám. Jediným nebezpečím je pak to, že nás od čtení budou bolet oči a od počítače záda.

Právo od 14. století

Takovýto adrenalin s malou příměsí strachu však nabízejí i nejrůznější expozice na hradech, zámcích nebo v muzeích. Patří mezi ně i vlastivědné muzeum v Dobrušce s expozicí hrdelního práva ve věži historické radnice. Právě v minulých dnech byla dokončena její rekonstrukce a představí se tedy návštěvníkům v nové, atraktivnější podobě.

Výsadní hrdelní právo získalo město Dobruška spolu s ostatními městskými výsadami v roce 1364, kdy mu pan Sezema z Dobrušky udělil práva hradecká čili magdeburská, tedy celý soubor privilegií, jež v těch dobách města mohla nabývat.

Zápisy z jednání hrdelního soudu jsou dochovány od roku 1588 v tzv. smolných knihách. Obvod hrdelního soudu zahrnoval do roku 1635 celkem 132 obcí, později 78 obcí. Soud zasedal na radnici, nejprve zřejmě v dnešním čp. 14 na náměstí F. L. Věka, od druhé poloviny 16. století v nově postavené budově, tvořící dodnes se svou 45 m vysokou věží jednu z městských dominant. V čp. 45 bylo nadále vězení a v jeho dvoře mučírna.

Tři popraviště

Pro menší provinilce byly určeny dva pranýře. Jeden stával přímo u radnice, druhý před kostelem sv. Václava, v místech, kde dnes najdete kamenný kříž. Město Dobruška mělo také tři popraviště. Na kopci na počátku Valského údolí stávala zděná šibenice, na Novoměstském kopci, tam, kde je dnes pilíř se sochou Nejsvětější Trojice, byla stínadla a v městském parku scházeli lidé ze světa těmi nejkrutějšími způsoby: zahrabáváním za živa, probíjením kůlem, lámáním kolem apod. Toto popraviště nám připomíná kaplička sv. Jana Nepomuckého, kterou zde nechal postavit potomek posledního dobrušského kata Zelingera.

Ano, město mělo i svého vlastního kata. Prvním známým dobrušským katem je Michal, který si za městem, v místech dnešní zahrady Husova sboru postavil katovnu. Ta byla zbořena až na počátku minulého století.

Konec v 18. století

Hrdelní právo měla Dobruška až do tereziánské reformy soudnictví v roce 1765. Dnes ho připomíná již jen tato expozice a místa, kde stávala dobrušská popraviště.

První expozice hrdelního práva na radnici byla zřízena v devadesátých letech a autorem jejího scénáře byl dobrušský historik Václav Matouš. Po dvou desetiletích byla však již značně zastaralá, především co do technického a výtvarného pojetí. Nový scénář se nadále opírá o historické poznatky Václava Matouše shrnuté především v publikaci Ortel podle práva, ale zpracování expozice je jiné, především co se týká stránky výtvarné.

Autorem scénáře je vedoucí dobrušského vlastivědného muzea Jiří Mach, výtvarné zpracování je dílem královéhradeckého výtvarníka Zdeňka Bláhy, expozici realizovala královéhradecká firma pana Tázlera, pracovníci dobrušského muzea a dobrušští truhláři Pavel a Tomáš Ulrychovi a postavu kata vytvořila Zuzana Červenková.
Přijďte se na dobrušskou radnici trochu bát. Ale jenom trochu, i když mohutná postava kata, která expozici dominuje, působí dost silným dojmem. Přijďte se poučit a seznámit se s ne zrovna nejlepšími stránkami historie kraje pod Orlickými horami. Ale i ony do naší minulosti patří.

( jm)