Lucie DrábkováDva roky studovala na konzervatoři TCP. Taneční vzdělání si prohlubuje na workshopech po celé Evropě. Vystudovala Fakultu humanitních studií na Univerzitě Karlově.

Od roku 2007 je členkou JAD DC, kde spolupracuje s Yemim A.D.
S americkým raperem Kanye Westem natočila klipy a vystupovala na koncertech po celém světě (USA, Maroko, Brazílie, evropské a australské turné). 
Je asistentkou Joea Alegada, s nímž založila taneční skupinu Jalegado Dance Company.

Účinkovala v muzikálech Quasimodo, Mauglí a v kabaretu Lidoskop.
Je taneční choreografkou a vyučuje v Dance Academy Prague 
a v Dancer´s clubu.

LUCIE DRÁBKOVÁ k rozhovoru v kavárně „přitančila" se sluchátky na uších. Zásluhou tance se mladá dobrušská rodačka už stihla podívat na všechny světadíly s výjimkou Asie. Vždy se ale ráda vrací k rodičům do Dobrušky, kde jako malá školačka zcela propadla tanci na základní umělecké škole.

Kdy jste s tancem začínala?
To je dobrá otázka… (úsměv) Když mi bylo šest let, tak jsem začala tančit v dobrušské ZUŠce. Teď je mi 26 let. Takže bychom vlastně mohli říct, že tančím nějakých 20 let. To zní šíleně, neboť mám stále pocit, že jsem na začátku. Tanec je cesta, proces, životní styl. Jak po této cestě kráčím, tak se mi otvírají další a další rozměry, potkávám nové lidi, kteří mě inspirují, poznávám nové styly, které mě obohacují… Tanec má tolik odstínů, barev a já je miluju objevovat a žít.

Kdo Vás v tanečních začátcích nejvíce ovlivnil?
Je několik lidí, kteří na mé cestě sehráli strašně důležitou roli. Petra Felcmanová mi v ZUŠce dala základy. Kateřina Talavašková mi potom otevřela nový rozměr, ukázala mi duši tance a vůbec duchovní rozměr jako takový. Mými osudovými lidmi potom určitě jsou Yemi A.D. a Joe Alegado. Hned, jak jsem je poprvé spatřila, věděla jsem, že je mám následovat.

Vzpomenete si ještě na to, 
kdy a kde jste tyto osudové lidi poprvé spatřila?
Tak na to se nedá zapomenout. S Joe Alegadem jsem se poprvé setkala na letní taneční škole v Bratislavě, kterou pořádal Bralen. Byl to pro mě neskutečně silný zážitek. Na jeho lekcích, po překonání deprese, že to nedávám, jsem poprvé zažila tanec jako takový. Se slzami v očích jsem si uvědomila, že po nějakých deseti letech v ZUŠce vlastně poprvé opravdu tančím, a že tohle je, co bych chtěla dělat. Začala jsem snít o spolupráci. Chtěla jsem být součástí jeho company. To jsem ale ještě nevěděla, že vlastně žádnou nemá, a že ji za pár let založíme spolu. (úsměv)

Co máte na mysli tím, že jste po letech činnosti v ZUŠce zažila tanec poprvé až v Bratislavě?
Tanec má několik různých rovin. Spousta lidí si myslí, že tančí, přitom ale tanec nikdy opravdu nezažijí. Je v tom určitá ironie… Nejde o to cvičit do rytmu, jde o to s hudbou splynout. A to je další paradox, spousta lidí hudbu neslyší. Rozumím tomu, také jsem ji neslyšela. Proto vím, jaký je to rozdíl, když se vám potom tenhle rozměr otevře. Dřív jsem jenom počítala, teď už to cítím. Hodně mě v tomhle odblokovala Carli Jeffesson a pak určitě Joe Alegado!

Jak jste to měla s Yemim?
To je taky krásný příběh. Mimo to, že jsem chodila do ZUŠky, mezi další moje aktivity patřil i aerobik. Jednoho dne jsem jela na soutěž Miss aerobik do Náchoda a právě tady jsem Yemiho poprvé potkala. Hned mě oslnil svou osobností a já si o něm začala hledat informace. Zjistila jsem, že má taneční skupinu JAD. Začala jsem snít o tom, že bych chtěla být její součástí. Vždy, když jsme ve škole měli mluvit o svých snech, říkala jsem, že budu tancovat s Yemim. Všichni se mi smáli a klepali si na čelo. Na hodině českého jazyka jsme jednou dostali úkol napsat svému budoucímu zaměstnavateli. Napsala jsem : „Vážený pane Yemi, až dostuduji gymnázium, tak bych chtěla být v JAD Dance Company na místě tanečnice a choreografky." No a za pár let se to doslova naplnilo.

A pak už jste vyletěla 
z dobrušského hnízda. Jaké 
jsou vzpomínky na začátky 
v hlavním městě?
Díky Káťě Talavaškové jsem během svých studií na dobrušském gymnáziu začala dálkově studovat konzervatoř TCP (Taneční centrum Praha), kam jsem dojížděla jednou měsíčně. Po maturitě jsem přešla na denní studium. Zároveň jsem začala studovat i humanitní studia na Karlově univerzitě, takže jsem dělala dvě školy současně. Na konzervatoři jsem ale vydržela pouze rok. Nenaplňovala mě.

Opustila jste konzervatoř. 
Jistotu, zavedenou standardní cestu. Nikdy jste toho nelitovala?
Konzervatoř paradoxně zabíjela moji lásku k tanci. Také jsem přišla do kolektivu, který spolu fungoval už čtyři roky. Měla jsem pocit, že tam úplně nepatřím. Tehdy jsem neviděla důvod, proč na konzervatoři nadále setrvávat. S odstupem času si říkám, že kdybych zůstala, mohla jsem být technicky na jiné úrovni. Kdybych ale zůstala, tak by se zase neděly jiné věci. To byl další argument pro odchod. Měla jsem příležitosti tančit jinde. Takže věřím, že vše je, jak má být.

Takže jste tancovat nepřestala?
To rozhodně ne. Víte, konzervatoř není záruka vaší taneční kariéry. To, že vystudujete konzervatoř, vám nedá žádnou jistotu. Nikdo vám nemůže zaručit, že seženete práci a budete úspěšní. Většina škol svým studentům znemožňuje, aby si získávali kontakty jinde, zakazuje jim kontakt s okolním světem. Po absolvování nikoho neznáte a nikdo nezná vás. Neuděláte žádný konkurz a s tancem po osmi letech dřiny končíte.
Na Vás se však usmálo štěstí.
Štěstí… co je štěstí? Muška jenom zlatá…(úsměv) Pokud se chcete tancem živit, musíte to myslet opravdu vážně. Věřím, že každý máme svůj osobní příběh. Pokud jste na té své cestě synchronizovaní s vesmírem, dějí se shody okolností, které bychom asi mohli označit za ono štěstí. Jedna věc je být ve správný čas na správném místě, druhá věc je schopnost umět to dešifrovat.

Pro naplnění svých snů jste velmi tvrdě pracovala. Věřila jste v době studií, že se u nás můžete dostat až na vrchol?
Upřímně, neuvědomovala jsem si kontext toho, co je u nás vrchol. YouTube a internet jako takový byly během mého dospívání na rozpuku. Svět se během pár let razantně změnil. Moje generace je poslední generace, která měla dětství bez počítačů. Byla jsem v Dobrušce do svých 18 let více méně izolovaná. Nevěděla jsem, kam až chci dojít. Věděla jsem jen, že mám následovat Yemiho a následně pak Joe Alegada. Moje představy se formují za pochodu.

Přechod z Dobrušky do Prahy pro Vás musel být pořádným šokem?
Šok to byl v tom smyslu, že jsem se vzdálila z Dobrušky, po 18 letech. Ale jinak jsem byla na Prahu průběžně připravovaná – jezdili jsme tam pravidelně za tetou a strejdou, pak to dálkové studium na TCP a pak jsem do Prahy 
také jezdila každou středu 
do JADu. To bylo ve čtvrťáku, v době, kdy už jsem prošla konkurzem a byla jsem studentem JADu. Můj růst v JADu byl postupný. Musela jsem být hodně trpělivá. Pak ale přišel zlomový rok 2010. Kanye West přijel do Prahy.

Proč špičkový americký raper zavítal do Prahy?
Aby tady natočil svůj 
videoklip k písni Runaway. 
Yemi mě oslovil, abych mu dělala choreografickou asistentku. Zároveň jsem měla možnost být jednou ze tří hlavních tanečnic.

Videoklip se mimořádně povedl. Na YouTube má přes 27 miliónů zhlédnutí, což je skvělé číslo! Jaká to byla zkušenost?
Slovy nepopsatelná zkušenost. V té době jsme nevěděli, jaký to bude mít dosah, jaké dveře nám to otevře.

Takže spolupráce s Kanye 
Westem (na snímku) mega-
hvězdou na nebi současné 
populární hudby neskončila?
Naopak, spíš začala. Klip se točil koncem září a asi za měsíc mi Yemi volá se slovy: „Lucinko, můžeš se mnou zítra letět do New Yorku?". Zrovna jsem se chystala domů do Dobrušky. Vzpomínám si, jak jsem obratem volala domů mamině, že nepřijedu, že letím do New Yorku a pak ještě do Los Angeles.

Co Vás ve Spojených státech čekalo?
V New Yorku jsme 
připravili taneční materiál, 
se kterým jsme potom vystoupili v Los Angeles na předávání cen hudební televizní stanice MTV. Následovalo celosvětové turné.
Koncertní vystoupení po vydání alba My Beautiful Dark Twisted Fantasy skončilo, ale držitel více než dvaceti cen Grammy si na Vás po čase opět vzpomněl.
Po roční pauze, během níž Kanye West jel turné s Jay-Z, spolupráce s raperem pokračovala. Vloni od října do prosince jsme s ním po vydání nového alba Yeezus absolvovali velké turné po Americe.

V Čechách jste se objevila v několika muzikálech a dalších projektech. Můžete je přiblížit?
V Quasimodovi a Mauglím. Vzpomínám, jak jsem absolvovala konkurz na Quasimoda. Chtěla jsem zažít, jaké to je být součástí kolektivu, který tvoří muzikál. Vzpomínám na to ráda. Byla to velmi krásná spolupráce s choreografkou Janou Burkiewiczovou a velmi talentovaným duem SKUTR (Martin Kukučka s Lukášem Trpišovským – pozn. redakce). S nimi mě baví spolupracovat, protože to dělají jinak. Byla jsem také součástí projektu originálního multižánrového experimentu Lidoskop, na němž se autorsky podílelo akrobatické duo DaeMen, které zvítězilo v prvním ročníku soutěže Česko-Slovensko má talent. V Lidoskopu se snoubil tanec s akrobacií. To byla pro mě taky úžasná zkušenost.

Další muzikály už nepřišly?
Ne. Přestože jsem uspěla i v dalších konkurzech, nakonec jsem účast odmítla. Zjistila jsem, že to není úplně moje cesta. Nechápu úplně muzikálový systém, např. to, že až 3 měsíce tvoříte zadarmo, a dále pak cítím, že v muzikálu nemůžu uplatnit svůj potenciál maximálně.

Kam se tedy v tanci posouváte? Charakterizujte, jakou jste vlastně tanečnicí?
Není lehké to přesně definovat. Ale asi bych o sobě mohla říct, že dělám contemporary. 
A teď co to je, že? (úsměv) Contemporary v překladu znamená současný. Historicky navazuje na linii baletu a moderního tance. Lajk by si asi řekl, že se jedná o výrazový, scénický tanec. Baví mě kombinovat různé taneční styly dohromady. Jako např. moderní tanec, floor work, balet, hip hop, jazz. V poslední době mě baví třeba i krump. Styl, který vznikl v prostředí pouličních gangů v L.A. Tímto tancem se vyjadřuje určitá agrese. Na první pohled je to drsné, ale baví mě na tom ta opravdovost. V krumpu se neschováte, musíte ze sebe vydat opravdu všechno. Na tanci mě dále baví sdílení, ať už v rámci partneřiny, choreografie, nebo improvizace.
Momentálně je mimo jiné mým tanečním cílem umět v rámci improvizace využít maximální potenciál svého těla a zároveň vychytat hudbu. Vím o sobě, že tam ještě nejsem. Je to především o tréninku. Talent a dispozice zdaleka nestačí.
Pohybuju se jak na divadelní scéně v alternativních projektech, tak i v komerci. Jsou to dva rozdílné světy. Myslím si ale, že jeden potřebuje druhý, že se navzájem potřebují – umění potřebuje finance a pozornost a komerce potřebuje umění. Průnik těchto dvou světů vnímám jako svoje profesní poslání.

Prozraďte životní motto, 
kterým se řídíte?
Mám jich několik. Zkusím je nějak shrnout a spojit dohromady ? Realita, ve které žijeme, je naším vlastním výtvorem. Proto se nebojme snít a svoje sny žít. Lodě nejsou stavěny proto, aby stály v přístavu. Když si něco přejeme, celý vesmír se spojí, aby nám to přání splnil. Je ale rozdíl mezi úpěnlivě chtít a přát si. Když pochopíme tento rozdíl, rozluštíme tím vlastně takovou hádanku. To, aby se naše sny splnily není výsledkem víry, ale naší představivosti! Štěstí spočívá ve sdílení a smyslem života je láska.