Stanislav Zindulka: Dělám to, co jsem vždycky nejvíc chtěl. Hraji divadlo"

Svoji práci – dalo by se říci přímo poslání – miluje a svůj život si bez hraní vůbec nedovede představit – nabíjí ho energií, kterou mu může mnoho z nás závidět. Neuvěřitelných jednašedesát let stojí na prknech, která znamenají svět, ztvárnil množností rolí, mnoho z nich nezapomenutelných. Je však i skvělý vypravěč a během návštěvy Přepych to také dokázal.

Nedávno jste převzal Cenu Thálie za celoživotní činoherní mistrovství. Určitě nejsem první, kdo se ptá, co pro vás znamená zařadit se do společnosti Josefa Kemra, Radovana Lukavského, Vlastimila Brodského, Blanky Bohdanové a dalších ikon českého herectví?
Byl jsem dojatý a bylo to na mně asi vidět i v televizi. Je to opravdu veliké ocenění, kterého si velice považuji. Dostal jsem se do společnosti báječných lidí, je tam Pepík Somr, Luděk Munzar, Jana Hlaváčová, Blanka Bohdanová, Marie Tomášová. Byl jsem tím velmi poctěn.

Když jsem se krátce před slavnostním večerem o udělení Ceny Thálie dozvěděl, tak jsem byl překvapen a moc mě to potěšilo. Je to opravdu mimořádná cena a nedostane ji každý, ale pouze jeden herec ročně. Byl jsem rád, že Herecká asociace zmapovala moji práci, která je opravdu dlouhá. Vždyť v divadle jsem už jednašedesátý rok…

Má tato Cena, jejíž podobu navrhl skvělý Bořek Šípek, 
u vás doma čestné místo?
Samozřejmě. Má své čestné místo hned vedle mého psacího stolu. Cena je poměrně veliká, a tak se neumísťuje jednoduše. Kousek od Thálie mám 
i Českého lva za roli ve filmu Babí léto.

Mimochodem, Thálie vzešla 
z období antiky. Dovedete si představit, že byste v antice žil – jakou roli byste měl?
To si opravdu dovedu představit, protože antika je období, které mě velice vzrušuje. Říkám si, že je to tak dávno a přitom, na jaké úrovni už tehdy lidi žili, co všechno uměli a vymysleli, jak uměli stavět, jakou měli filozofii, kulturu i fyzickou kondici. Jak je to možné? Antika bylo veliké období, kdy vlastně začala kultura, z té doby pocházejí doslova klenoty písemnictví, výtvarného umění atd.
Pak se svět zřítil do propadu a začínal znovu vlastně od nuly.
Dovedu si představit, že bych i tehdy hrál. Nakonec jsem v některých antických dramatech účinkoval, určitě bych hrál hezké komedie od Plauta. Hrál jsem kdysi roli Pseudola a dokonce v tomto vašem krásném kraji, ke kterému mám opravdu vřelý vztah a nedám na něj dopustit. V Hradci Králové jsem začínal po absolvování školy a pobyl tam dvanáct let. Seznámil jsem se tu se svou ženou, kterou mám, zaplať pánbůh, dodneška.

Tvrdíte, že vás celý život provází štěstí. Říká se však, že štěstí přeje připraveným – platí to ve vašem případě?
Je to tak a musím to zaklepat. Ano, měl jsem veliké štěstí. Za prvé dělám to, co jsem od dětství dělat chtěl – dělám divadlo, a to je veliké štěstí. Druhé štěstí, a to dnes už taky není běžné, šťastně jsem se oženil a moje žena mě vždy velice podporovala – je to krásná symbióza.
Tato dvě štěstí, když vás potkají a ještě vám trochu přeje zdraví, tak to je potom opravdu velké štěstí.
Na štěstí u divadla ale musí být člověk připravený. Když přijde šance, nesmí ji promarnit. Staří herci vždy říkali, že kolem herce jedou tři koně: nejdříve krásný bílý, a když na něj nasedne, tak má velké štěstí.
Když se mu to ale nepodaří, tak už kolem jede jen pivovarský valach a to není ono. A nakonec už jede jen ten pohřební.

Od roku 1994 máte stálé angažmá v Činoherním klubu. S kým si tam nejvíce rozumíte?
Mám tam pár kolegů, které znám ještě ze starších dob. Je tam třeba Lenka Skopalová, dlouholetá členka Činoherního klubu, s tou se znám od jejích studentských let, protože jsem ji připravoval na školu. Z dobrých kamarádů bych mohl jmenovat Michala Pavlatu, s kterým si opravdu moc dobře rozumím.

Setkání s kterým režisérem považujete ve své kariéře za zlomové nebo nezapomenutelné?
Musíme se vrátit, protože to už začalo v Hradci, kde byl vynikající divadelní ředitel a výborný režisér Milan Pásek, pod nímž jsem hrál dvanáct let. Poté, co odcházel jako ředitel do Brna, vzal si mě s sebou, takže jsem s ním pracoval 34 let, což je unikát.
Pak jsem se setkal se dvěma výbornými režiséry Pavlem Rímským a Richardem Mihulou – také z Hradce. Z mého pražského období vzpomínám na Ladislava Smočka, jednoho z nejlepších režisérů, kterého jsme kdy měli. Je to špičkový režisér, který umí tzv. vychovat herce, umí z vás vydolovat i to, co si myslíte, že v sobě nemáte.

Jste herecky stále velmi vytížen a volno máte v podstatě pouze v létě o prázdninách. Jednou z mála výjimek bylo natáčení filmu Odcházení v režii Václava Havla, kde jste ztvárnil Osvalda. Co ve vás spolupráce s bývalým panem prezidentem zanechala?
Prázdniny si opravdu nechávám pro rodinu a pro sebe, ale když jsem dostal nabídku od pana prezidenta Havla, vůbec jsem nezaváhal. Jednak mě zajímalo téma a jeho poetika a za druhé jsem byl rád, že se můžu seznámit s Václavem Havlem, protože patří mezi osobnosti, kterých si mimořádně vážím už jen proto, že ho nezkazila moc, což se stane v devadesáti devíti procentech případů.

Já jsem si ověřil, že to byl skutečně po všech stránkách skvělý člověk. A jako režisér překvapivý. Byl velice připravený a také jsme poznali, že si filmařinu určitě studoval. Byl velice chytrý, přesně věděl, co chce, a také se obklopil výbornými spolupracovníky – kameramanem, produkcí. Když si náhodou nevěděl rady, nehrál si na mistra, 
ale samozřejmě se poradil. Báječně se s ním pracovalo, byl laskavý, když měl nějakou připomínku, tak se téměř omlouval. Byl však velmi přesný a nepovolil nám mimo ani čárku.

Jeden ze dvou vašich synů je také hercem. Potkali jste se někdy na jevišti nebo ve filmu, sledujete ho na jevišti?
To je zajímavé. Setkali jsme se ale ve filmu, kde jsme hráli otce a syna. Ale teď spolu hrajeme poprvé velmi zajímavou hru, která se jmenuje Vražedný pátek, a on ji zároveň režíroval. Hrajeme v Divadle v Řeznické, kde hostujeme. Byl bych rád, kdybychom ji mohli zahrát i v Hradci.
Syn je velice pilný a talentovaný herec, myslím si, že po mně zdědil hereckou houževnatost, ale prokázal i mimořádné režisérské schopnosti. Je v angažmá v Plzni v divadle J.K.Tyla a kromě toho tam má také svoji vlastní komorní scénu, kde zdatně režíruje, což jsem si ověřil.
Všechna jeho představení viděl i Ladislav Smoček, který o něm řekl, že je mimořádný režisérský talent.

Jak jsou role rozděleny u vás doma – jste i v soukromí více hercem, nebo naopak režisérem?
U nás doma panuje správná symbióza. Rád 
– a také i z jisté pohodlnosti – přenechávám otěže domácnosti své ženě.

V jakých inscenacích a kde vás můžeme nyní vidět?
Jak jsem už říkal, jsem členem Činoherního klubu, tam hraju ve třech inscenacích, kromě toho v Řeznické ve zmíněné hře Benjamina Kurase. Brzy bude derniéra krásné Goldfamovy hry Ředitelská lóže s Aloisem Švehlíkem a kromě toho ještě hostuju v Divadelní a filmové agentuře, kde hrajeme krásnou americkou hru s Matějem Hádkem, která se jmenuje Návštěvy 
u pana Greena a režíroval ji Vladimír Michálek, režisér Babího léta.

Rýsuje se nějaká nabídka a nová práce?
Zatím ne. Doteď jsem měl osm představení, tedy celkem třeba devatenáct představení v měsíci, z toho třetinu zájezdů, a to je opravdu dost. Už dlouho si vybírám 
a nevezmu všechno. Kývnu pouze tehdy, když vím, že to má cenu. Třikrát za sebou jsem odmítl seriál, jsem přesvědčen, že to nemám zapotřebí. Nechtěl bych tímto způsobem ze sebe nechat vyčerpat energii.

A na závěr jedna nedivadelní otázka. Zindulků žije v Česku jen necelá stovka. Pátral jste, kde má takové příjmení původ?
Pochází z Vysočiny, kde ptáčkovi, který se jinde jmenuje linduška, říkali zindulka. A navíc jeden profesor, který se o mě zajímal, vyhledal ve starých spisech, že zindulka znamená strakatá kráva…

Dana Ehlová