Zdá se až neuvěřitelné, že i mezi současnými účastníky jsou stále ti, kteří byli u počátků této tradice před více než půlstoletím. Jako manželé Křivkovi, kteří žijí u hradu Košumberk. Sokolnictví propadli oba. „Prvního dravce, byla to poštolka, jsem dostala svatebním darem od manžela. Jmenoval se Lumek, byl to legendární a výkonný draveček a od té doby nedám na poštolky dopustit. Poštolka byla členem naší rodiny. Bydlela s námi na volno v bytě: měla svůj posed, když jsme jedli, přišla se podívat do talíře, co máme, když jsme se koukali na televizi, přišla k nám na gauč, lehla si vedle nás nebo mně do klína, ale byla přitom obdivuhodně lovecká. Dokázala ulovit holuba i malého bažanta,“ vzpomíná Mirka Křivková.

S poštolkou také přijela na opočenské setkání už v roce 1970: „Dnes to je po dvaapadesáté. Byli jsme ale u těch úplných začátků opočenského setkání, i když ještě bez dravců. Tehdy nás byla hrstka, všichni jsme se mezi sebou znali a kamarádili a složení dravců bylo úplně jiné. Když pan Hans Brehm přivezl do Opočna orla, byli jsme z toho všichni nadšení. My lovili s jestřáby, sokolovitý pták byl velice vzácný. Dnes je pomalu běžnější než jestřáb.“

Osudové setkání

S manželem se vzájemně doplňují. I on je sokolník. „Věnujeme se tomu celý život a dalo by se říct, že to je náš životní styl.“ Co je k této zálibě přivedlo? „Mě k němu přivedla knížka Čing, hrdý orel Tádžikistánu. Byla to taková polokomunistická knížečka, která mluvila o sokolnících ve středoasijských sovětských republikách, jako kluka mě uchvátila. Doma jsem se staral o sovy a poštolky, vypadané z hnízd, čímž to pro mě celé začalo. Byl jsem původně městské dítě, tatínek byl důstojníkem v armádě. Později ho vyhodili, museli jsme opustit Pardubice a odstěhovat se na vesnici, aby nedělal revoluci. Tam jsem k přírodě přilnul. Neměli jsme sice pořádně kde bydlet a co jíst, záchod jsme měli 300 metrů od baráku – takovou díru v zemi, ale to dětství bylo kouzelné," svěřuje se Lubor Křivka. „Opravdu dobré informace o sokolnictví jsem získal až od zakladatele klubu Sváti Doubravy, s kterým jsem se skamarádil,“ dodává.

Jeho manželka původně lnula ke psům a myslela, že se bude věnovat jejich výcviku a chovu. Osudným se pro ni stalo setkání s Luborem a sokolnictvím, které ji uchvátilo a zůstala mu věrná dodnes. Jak přitom upozorňuje, sokolnictví není jen o výcviku dravce, ale o vybudování vztahu s ním. Bez toho dravec se sokolníkem spolupracovat nebude: „Jako mládě ho musíte naučit, aby s vámi žil, byl schopný od vás brát potravu, aby věděl, že ji od vás dostane. Aby se nebál aut, civilizace, cizích lidí. Ale pokud chcete loveckého ptáka, nemá spolupracovat s žádným cizím člověkem. Je to celoroční práce, zábava, dřina, krása. Buď se mu budete věnovat dennodenně a budete mít dobře vycvičeného dravce. Anebo ho čas od času budete zkoušet něco naučit a budete mít dravce, který vám stejně uletí.“

Lepší než Dallas

Do Opočna Mirka Křivková dorazila se sedmiletým Honzíkem, je to káně Harrisova. Jeho životní družkou je Zuzka, s níž se na lovy vydal Lubor. Honzík se Zuzkou spolu nejen odchovávají mláďata, ale společně dokážou i lovit.

„Sokolnictví je pro mě celoživotní láskou. Nesmíte mít z dravců strach, ale správný respekt. Pes či kůň je domestikovaný, dravec ne, je jen ochočený, tím pádem ten vztah musí být úplně jiný, potřebuje lásku a neskutečnou trpělivost. Když se vám podaří sestavit dobrý pár a ten začne odchovávat mláďata, je to radost. Máme do hnízda kameru, díváme se, jakým způsobem se páří, jak snášejí vejce, jak krmí mláďata. Kam se hrabe Dallas či jakákoli televizní inscenace,“ tvrdí Mirka.

Mottem sokolníků je nelovíme pro kořist, ale pro všechno to krásné při lovu. „A nejen při lovu. Pro všechno to krásné, co s tím po celý rok zažíváme," dodává Mirka.

Cvičil krkavce do filmu Rumburak

K pravidelným účastníkům opočenského setkání patří i Viktor Čahoj, který sokolnictví propadl už před pěknou řádkou let. V minulosti se hodně věnoval výcviku zvířat pro film, cvičil například krkavce Jacka do filmu Rumburak. V posledních letech ho do Opočna doprovází Terka, samice orla skalního.

„Terka je čím dál mohutnější, těžší a já čím dál menší,“ zažertoval. „Doma mám ještě další dva dravce. Ti už tu byli, mají po směně. Teď si to tady užívá Terka.“ K práci pro film se prý už moc nevrací: „Už toho není tolik, hodně se dělá na počítačích a kolikrát je to i hezčí. A já už jsem v důchodu.“

Součástí setkání sokolníků v Opočně bývá mistrovství sokolovitých dravců ve stoupavém letu, lovy, výřady na zámeckém nádvoří i ukázky výcviku dravců pro veřejnost. Letošní 55. ročník bude zakončen v sobotu večer.

Čtyři tisíce let staré umění zacházení s dravci včetně lovu si od svého vzniku až do současnosti uchovalo své tradice, i proto je od roku 2010 zapsáno na Světový seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. U nás se sokolnictví podařilo znovu oživit před více než půlstoletím díky několika nadšencům, přičemž byla stanovena i pravidla a zákonný rámec lovů pomocí dravých ptáků, aby mohl být tento způsob lovu legalizován. Vznikl také Klub sokolníků, jehož zakládací listiny byly podepsány 11. listopadu 1967 právě v Opočně. Dnes má zhruba 550 členů.

Prvního sokolnického setkání se zúčastnilo zhruba deset sokolníků převážně s jestřáby. Od té doby se rozrostlo do velkolepých rozměrů. Při jubilejním 50. ročníku v roce 2017 dorazilo 142 sokolníků. V současné době se řadí mezi největší mezinárodní setkání svého druhu na světě.