Šatníky ovládl hippie, disko i punk styl

Co se tenkrát nosilo, kde se to shánělo a kupovalo? Které trendy přetrvaly dodnes?
Příští týden na stránkách Rychnovského deníku najdete další díl tohoto seriálu. Tentokrát se zaměří na pány a jejich oblečení, spodní prádlo i oblíbené účesy.
Sedmdesátá léta byla érou zvonáčů

Šedesátá léta znamenala pro šatníky československých žen velké uvolnění a také zkracování.
Sedmdesátá léta pak ovlivnila hlavně móda hippies, a to především u mladých.

Nosily se kalhoty do zvonu, takzvané zvonáče, ale také se do popředí dostala džínovina.
Džíny se kupovaly hlavně v Tuzexu, některá československá družstva se také snažila džínovinu vyrobit.

Ženy se zdobily korálky a našívaly je i na své oblečení. Hitem byly pajetkové blůzky. Symbolem sedmdesátek jsou dlouhé vlasy. Oblíbeným účesem byl také „tupý střih" – polodlouhé vlasy stejné délky.

V módě byly boty na vysoké platformě. Ze začátku sedmdesátých let se nosily šaty delší – tedy skoro až na zem či do půly lýtek. Nosily se také květinové vzory. A ženy nezanevřely ani na minisukně.
Osdmedátky přinesly několik stylů
Módu hippies pak vystřídaly další dva styly. Poněkud okrajovější styl punku a také diskostyl.
Dařit se jim začalo na konci sedmdesátých let.
Punkový styl byl velmi provokativní a nosili ho především mladí lidé.

Tupírovali a tužili si vlasy, hitem v oblečení byl vzor malé kostičky.
Disko móda měla úspěch mnohem větší. Na československých zábavách „frčel" Hložek s Kotvaldem a mladí lidé se zdobili velkými plastovými šperky.
V ulicích se to hemžilo úzkými kalhotami, takzvanými mrkváči. Oblíbené byly také pytlové kalhoty.
Hitem byly i vestičky a československým vynálezem pak takzvané plísňáče. Začátkem osmdesátých let nosila většina žen afrotrvalé.
Inspirací byly hlavně herečky a zpěvačky. Kapitolou samou pro sebe je také zásilkový obchod Magnet, který fungoval od roku 1967.
Zboží tam bývalo trochu jiného druhu, než bylo běžně dostupné v normálních obchodech.

U módního zboží bylo „podpultových druhů" jako máku

Rychnovsko – Centrální socialistické plánování mělo být geniální metodou, skrze kterou hodlaly země sovětského bloku „dostihnout a předstihnout" západní ekonomiku. Jenže to nefungovalo a trhy totalitních států se trvale potýkaly s nedostatkem spotřebního zboží. Platilo úsloví: v socialismu se věci kupují tehdy, když jsou, ale rychle! Důsledkem nepružného a nevýkonného hospodářství byl také takzvaný podpultový prodej. Šlo o nedostatkový sortiment. Prodavači takové zboží schovávali pro příbuzné, známé, nadřízené, případně jim sloužilo jako protislužba.
U módního zboží bylo „podpultových druhů" jako máku. Největším hitem začátku šedesátých let byla igelitová pláštěnka, která většinou z úkrytu pod pultem cestovala do Rumunska nebo Bulharska, kam ji Češi pašovali. Kdo dnes ví, co to byl „šedý mor"?
Šlo o gumové galoše s kožešinkou v horní části, které se za podzimních plískanic převlékly přes dámské lodičky. Byl o ně obrovský zájem a dívky za ně byly ochotny dát cokoliv. Stály 55 Kčs.

Podobně byly z tajených zásob vytahovány krimplenové šaty, jedině v nich se dobře tančil charleston. Ze spřáteleného východního Německa (NDR) se dovážely košile „dederonky". Z NDR dorazily i šusťáky, které na nebi podpultového prodeje zářily nejvíce.
Kdekdo chtěl mít šusťák. Ale před šusťáky byly nedostatkovým zbožím zelené pláště, „montgomeráky".
„Módní" zboží
Jen tajně se prodávaly boty „maďarky", což byly kvalitní celokožené polobotky s trojím šitím po obvodu podrážek. Slušely zvláště k úzkým kalhotám zvaným trubky. „Prskané sako" bylo vlastně druhou uniformou mladých havířů, vyrobené z kvalitní vlněné látky protkávané světlejšími barevnými nitěmi. Jeden čas frčely „Tyroláky" zelené myslivecké kloboučky , navzdory tomu, že je za války nosili příslušníci gestapa.
V době slávy tenistky Martiny Navrátilové se daly tenisové míčky koupit jen za tučnou přirážku. Také umělohmotná barevná céčka, která děti splétaly do řetízků, dostal zákazník jen s patřičným všimným. Nedostatkovým zbožím byl třeba i voňavý lulkový tabák Amphora.
Za nákupy do Tuzexu

Název Tuzex byl zkratkou pojmu „tuzemský export", což znamenalo, že zde zájemci najdou kvalitní zboží z dovozu v sortimentu, který ve státních obchodech nebyl ani k vidění. Zakladatelem byl podnik zahraničního obchodu. V Tuzexu bylo možné nakoupit například nejžádanější zboží džíny značky Lee. Ale i dámské módní ošacení a hlavně spodní prádlo nebo plavky. V některých případech šlo o nepříliš kvalitní zboží, mělo ale pěkný obal.
Důvodem založení Tuzexu byla snaha odčerpávat od obyvatelstva tvrdou cizí měnu, tedy valuty. V našem regionu to bylo zvláště účinné, protože hodně lidí bylo vysíláno na desítky zahraničních montáží, například jich stovky pracovaly na stavbě ropné rafinérie v syrském Homsu. Také bylo množství osob, které za zranění ve druhé světové válce či z jiných důvodů dostávaly část důchodů nebo odškodnění z tehdejšího západního Německa ve velmi ceněných markách. Těmi obyvatelům přilepšovali také příbuzní z Německa.

Tyto valuty se pak směnily za takzvané tuzexové poukázky, lidově zvané bony. Byla to vlastně paralelní měna, pro většinu občanů nedostupná, hodnota poukázek byla od 0,5 až po sto tuzexových korun, zvláštní byla jedna poukázka v hodnotě 71,5 tuzexové koruny. Proč tomu tak bylo, nikdo neví. Jenže tam, kde panuje touha získat určité luxusní zboží, vznikne černý trh.
Před každým Tuzexem hlídkovali příslušníci SNB, kteří ale v podstatě fungovali jako ochranka pro zavedené gangy, a odháněli nebo zatýkali takzvané neorganizované veksláky. Proč tak činili, je nasnadě.
Největší zájem byl o džíny, ty byly k mání od deseti do dvaceti bonů. Dále to byly šperky nebo lehoučké a průsvitné dámské spodní prádlo.