Adopce bývá pro mnohé jedinou možností, jak doplnit svou rodinu o děti.

V drtivé většině je největší zájem o maličké děti z kojeneckých ústavů. Ty díky svému nízkému věku mají také největší šanci na to, aby poznaly, co to rodina je. Čím jsou starší, tím se jejich šance na umístění v rodinách snižují, alespoň co se týká adopce.

„Z praxe víme, že v případě adopce či osvojení je největší zájem o maličké děti. U nás máme děti školou povinné. Za řadu let mé působnosti v pot〜štejnském Dětském domově jsem nezažila adopci našich svěřenců,“ sdělila k problematice ředitelka potštejnského zařízení Kateřina Süsserová.

Nové rodiče našlo loni 355 lidí

Touha po dítěti

O tom, že miminka jsou v kurzu, svědčí životní příběh Ilony z Rychnovska. „S manželem jsme toužili po dítěti. Bohužel, se nám to však nedařilo. Ochotně jsme tedy přijali pomoc odborníků. Umělá oplodnění však také selhávala. Dostávala jsem se do psychických potíží. Měla jsme pocit, že totálně selhávám. Naštěstí Petr mi byl velkou oporou a netrval na vlastním potomkovi. Vlastně s adopcí přišel on. Touha po dítěti nás přiměla moc věcí překousnout. Čekala nás řada papírování, lustrace a podobně. Někdy toho na nás bylo opravdu moc a často mi to přišlo až ponižující. Jsme spořádaná rodina, pocházíme z úplných manželství, žijeme slušně, nekouříme, nepijeme, nejsme v žádných sektách a podobně,“ uvedla na začátku svého příběhu Ilona.

Falešné naděje?

Jedním dechem však dodává, že děti, které někdo odložil, si nezaslouží falešné naděje, a je tedy nutné prozkoumat rodinu, do níž by se miminko umístilo. „Po řadě měsíců jsme byli označeni jako vyhovující pár a dočkali se maličké holčičky. Úplně jsme zapomněli na to, že jsme se snažili o miminko. Když se vyřizování adopce blížilo ke konci, zjistila jsem, že jsem těhotná. Ani jeden jsme však neváhali. Chtěli jsme rodinu, tak byla hned od začátku větší. Adopci jsme nezrušili. Po řadě let neúspěšných pokusů o otěhotnění, po absolvování mašinérie s adopcí jsme se stali rodiči dvou dětí. Rozdíly neděláme. Osobně si myslím, že po tom, čím jsme si prošli, si prostě takového daru vážíme,“ dodala závěrem Ilona.

Iveta Holubová se setkává se svou sestřenicí Evou, která si ke svým dvěma dětem vzala do pěstounské péče ještě další dvě holčičky. „Obdivuji ji. Je silně věřící. Nabídla pomocnou ruku a hlavně lásku. Právě holčičky v pěstounské péči jsou ale dost problémová stvoření. Eva s nimi má však úžasnou trpělivost. Bohužel, setkávám se s názory, že mnozí jdou do pěstounské péče kvůli finanční podpoře od státu. Podle mě však, kdo si to zkusil, tak by měl uznat, že to nelze dělat kvůli penězům, ale díky vnitřnímu přesvědčení,“ uzavřela Holubová.

Na dítě musí zájemci o adopci čekat i několik let

Praha - Máte zájem adoptovat dítě? Čekací lhůty jsou po krajích velmi různé. Záleží i na vašich představách o dítěti.

„Žadatel, který má zájem o kterýkoliv typ náhradní rodinné péče o dítě, podá žádost na příslušný krajský úřad. Doba, po kterou žadatelé na dítě čekají, je velmi různá. Pohybuje se od několika týdnů po několik roků,“ potvrdil Deníku Jiří Sezemský, mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí.

Časový předpoklad trvání celého procesu zařazení do evidence žadatelů o osvojení nelze jednoznačně stanovit, neboť každý krajský úřad přijímá různý počet žádostí.

„Odhadem lze říci, že proces zařazení trvá v průměru asi sedm až deset měsíců. Někdy i více. Po zařazení do evidence je tzv. Čekací doba na dítě velmi různá a zejména se odvíjí od představ žadatelů o dítěti, které chtějí přijmout,“ vysvětlil Sezemský.

Počet žadatelů v Česku neustále stoupá. Naproti tomu se do evidencí dostává čím dál méně dětí. Zejména pak dětí ve věku od narození do jednoho roku vhodných pro osvojení je v evidenci stále méně.

Zpravidla platí, že nejdéle čekají ti, kteří mají nejvyšší požadavky.

„Jestliže si žadatelé přejí přijmout do své péče dítě zdravé, majoritní populace, co nejmenší, pak čekací doba je v průměru kolem tří let i déle. A takových žadatelů je logicky mnoho,“ dodal Sezemský. (šš)