Pořiďte hezkou ilustrovanou knížku východočeské autorky Stanislavy Nopové. Dnes z ní přinášíme první ukázku. Určitě se bude vám i dětem líbit.
„Nemůžeme nic jiného dělat, než jít spát,“ povzdechl si dědeček, když se úplně setmělo. Jedinou zábavou bylo koukání do ohně, a na to on zrovna neměl náladu. Televizi jsme na chatě neměli.
„Jak se říká, ráno moudřejší večera. Vyspíme se. Zítra uvidíme, co můžeme udělat.“ Dědečkova slova mě neuklidnila. Nad mou postelí byla díra. Nedaleko ní byl noční démon Vasil. Moje fantazie pracovala. Jak Vasil vypadá? Má velké oči a dlouhé zuby? Drápy jako medvěd?
Svítili jsme dlouho do noci. Ale přišla rozhodná chvíle. „Jdeme na kutě,“ prohlásil dědeček. Nesnášel odmlouvání. Musela jsem poslechnout a pozhasínat i svíčky.
Tma byla tím, nač náš Vasil čekal. Tiše pobíhal, rychleji než jindy. Děda usnul, ale já jsem byla čiperná jako za dne.
Cupitání se ozývalo každou chvíli z jiného místa. Věděla jsem, že ten, kdo u nás bydlí, nakukuje dolů a možná mě i vidí. Byl překvapený novým prostorem, jenž se pod ním otevřel. Cesta k lidem byla volná. Snažila jsem se přivyknout tmě, ale nespatřila jsem nic. Klepala jsem se hrůzou a namlouvala si, že se mi nic nemůže stát. Dědeček přece stále tvrdí, jak je Evropa bezpečná. Ráda bych tomu věřila, ale nešlo mi to.
Třásla jsem se jako v zimnici. Diano, neměj strach! Chtěla jsem být statečná a neohrožená. Je to nějaké malinké zvíře, uklidňovala jsem se.
Nepomáhalo to. „Cupity, cup.“ Trocha pilin se mi snesla na obličej. Schoulila jsem se a přitiskla až ke stěně. Ozvalo se něco zvláštního. Divný zvuk.
Hodně divný. Jako když se koulí popelnice. A najednou dost. Ticho. Cítila jsem opět, jak prach z půdy padá dolů. Choulila jsem se u zdi, ale otvor ve stropě byl nebezpečně blízko.
„Běž pryč!“ křikla jsem. Následovala minuta bez zvuků. „Cupity, cup,“ozvalo se zas. Děda začal se svou noční hudbou, jak říkal chrápání. Dveře jeho pokojíku se pokaždé zaklepaly.
Nahoře bylo chvíli ticho. Ale opět začalo známé pobíhání. Nanovo spadla dolů trocha pilin. „Cupity, cup.“
„Vasile, dej pokoj. Jdi spát!“ Můj hlas působil. Zase napjaté ticho. Tak dlouho jsem měla strach, a najednou mi pobíhání nevadilo. Došlo mi, že jeden z nás, se může bát víc. Nemusím to být zrovna já! „Cupity, cup.“ A najednou se to stalo. Dopad lehkého těla. Strnulé vyčkávání. Obávala jsem se pohnout, dýchat, dát najevo, že jsem živá a nespím. Spěšné krůčky se najednou neozývaly nade mnou, ale dole na podlaze.
Jak všechno dopadlo? Čtěte v knize Stanislavy Nopové „Toridi – za útesem leží svět“.
Nepřehlédněte:
Bytová družstva se ocitla v pasti. Neplatiče již nemohou vyhoditS holčičkou Dianou o Vánocích do daleké Austrálie
Východní Čechy – Nemáte pro svoje děti nebo vnoučata žádný dárek k Vánocům?