Ještě před dvěma týdny ho příliš lidí neznalo. Jenže 27. listopadu vyšlo najevo, že budějovický rodák Jan Cempírek je skutečným autorem bestselleru Bílej kůň, žlutej drak a žádná mladá vietnamská spisovatelka Lan Pham Thi neexistuje. Zrodila se tak literární mystifikace, která v polistopadové éře nemá obdoby. „Někteří lidé se mohou cítit podvedeni. Ale na tom je vidět, že si kupují příběh a ne produkt,“ říká devětatřicetiletý Cempírek.

Nezdraví vás v poslední době kamarádi Ahoj Lan?
Legraci si ze mě dělají docela často.

Poodhalme, kdo je autor tak dokonalé mystifikace. Dětství syna ředitelky knihovny si představuji plné knih odvahy a dobrodružství. Bylo to tak?
Máte docela pravdu. Když jsem zlobil, mamka mi zabavila Foglara, to pro mě byla ta největší potupa. Ale já věděl, že ho dává nahoru na skříň. Takových knížek jsme měli doma hodně, určitě mě ovlivnily. Ale nebyl jsem nijak extrémní knihomol. Na to, že jsem byl kluk, jsem sice četl hodně, ale venku jsem taky lítal dost.

Měl jste oblíbené autory?
Přicházelo to ve vlnách. Jeden čas jsem byl až fanatický foglarovec, pak jsem objevil Remarquea, na underground jsem přicházel, až když mi bylo 19, 20 let. Vždy mě oslovovaly pěkné, čtivé věci. Zajímavé to byla u Jacka Londona, u něhož jsem měl komplex povinné školní četby. Ale když jsem začal číst Tuláka po hvězdách, to byl pro mě objev. Mám pár knížek spojených s nějakou dobou. Když mi bylo 15, četl jsem Džínový svět od Radka Johna, hodně toho Remarquea, dodneška je moje oblíbená knížka Tracyho tygr od Saroyana, to byla pecka.

Co jste studoval po gymnáziu?
Lesárnu.

To musel být ostrý předěl.
Chtěl jsem mít hájovnu, že tam budu dělat mejdany. Ale myslím, že není žádná škoda pro české lesnictví, že jsem nezůstal v oboru.

Dodělal jste tu školu?
Dodělal, z lesnictví jsem měl i praktickou zkušenost, měl jsem na starosti hospodářské plány. Dělal jsem to tři čtvrtě roku, než jsem odjel do Austrálie.

Tam jste jel jen tak naslepo?
V té době byla in Amerika, ale Austrálie byla exotická a lákala mě. Sehnal jsem si tam práci na kraví farmě uprostřed buše, tak jsem doufal, že využiju i něco, co jsem se naučil na té lesárně. Pak se ale ukázalo, že život v buši je o něčem úplně jiném. Byla to intenzivní a velmi zásadní zkušenost.

Takže jste dojil australské krávy?
Ano, dokonce jsem tam vyhrál místní soutěž v dojení mezi honáky krav. Byl jsem asi šikovný dojič.

Jak dlouho jste tam zůstal?
Tři čtvrtě roku jsem pracoval a čtvrt roku jezdil. Peníze, které jsem tam vydělal, jsem procestoval, byl jsem ještě na Novém Zélandu a v Indonésii.

Indonésie je oblast, kterou jste si oblíbil. Čím vás přitahuje?
První důvod je exotičnost, druhý rozmanitost, v jihovýchodní Asii jsou stovky různých kultur a jazyků. A třetí důvod je jazyk, všude se díky koloniálním vazbám mluví anglicky, takže domluva je tam pro mě velmi jednoduchá. Rád si s lidmi povídám.

Co se vám vybaví první, když se řekne Indonésie?
Pavel Zvolánek, kamarád, který tam žije a s nímž udržuji stálý kontakt a chystám velký internetový projekt právě o jihovýchodní Asii. Bude to největší český web o té oblasti a bude to pecka!

Kolik zemí jste vlastně procestoval?
Přibližně čtyřicet.

To je dost. Šlo vám někdy o život?
Když mi šlo o život, bylo to vyloženě z mojí blbosti. Třeba když mě na Novém Zélandu svezla stopem partička drogových dealerů.

Jak taková cesta vypadá? Dealera jsem si ještě nikdy nestopl.
Přijeli jsme na pláž, tam oni vytáhli nádobíčko a rozjel se velký mejdan. Pak jsem zjistil, že s tím obchodují, tak jsem říkal: kluci, já radši pojedu, šel jsem na silnici a stopl jsem šéfa protidrogové komise. To byl dvoumetrový chlap, dotáhl mě domů, myslel jsem si, že mě zabije. Až pak z něj vypadlo, že je policajt. Ale ty dealery jsem nepráskl, to jsem si fakt nedovolil.

S cestováním souvisí i jedna vaše životní etapa, hraní na saxofon na ulici, kterou jste popsal v knize Rafinerie. Kde jste všude hrál?
Ve Francii, na Novém Zélandu i v té Austrálii. V západních zemích je to ustálená forma, jen musíte mít povolení a pak je to v pohodě. V Asii tomu nechávají volný průběh, ale vystavujete se nebezpečí, že vás policajti vyženou.

Kde to sypalo?
Na Novém Zélandu. Ale já nejsem dobrý hráč, měl jsem nějakých deset melodií, které jsem pořád otáčel. Z Paříže mám zkušenost, z místa vedle Centre Pompidou, kde je obrovská konkurence. Tam už si nějakým šmudláním na saxofon nevydělám. Moje motivace byla vydělat si na nocleh a na jídlo. A bavilo mě to.

V knize píšete, že jste na výlety jezdili vlakem a falšovali jste jízdenky. To šlo tak snadno?
Šlo. Byl to vynález italských hipíků a dva tři roky se to používalo v masivním měřítku.

S cestováním souvisí ještě jedna věc: hostel. Jak vás napadlo provozovat ho v Budějovicích? Chtěl jste oplatit, co vám lidé poskytovali na druhém konci světa?
Když se hostel vede dobře, je to fenomén, který se doporučuje ústně i v bedekrech. Mě ale spíš lákalo to společenství lidí. A v Budějovicích byl jen jeden někde na okraji. Petr Uhlíř ze Staročeského dvora mi nabídl prostory, abych si to vyzkoušel na jednu sezonu. Vydělalo se na provoz a na počítač, ale díky tomu, že na ten telefon volali lidé ještě dalších šest let, věřím, že by se uživil.

Dlouhá léta vás živila média. Ta bez výjimky spolkla vaši vietnamskou návnadu. Co vás vlastně vedlo k tomu vytvořit mystifikaci?
Ten nápad jsem měl v hlavě asi čtyři roky. Asi před rokem začaly vycházet blogy Vietnamců, leckdy hodně kvalitní, a to téma bylo na ulici – bylo otázkou dne, kdy něco takového u nás vyjde. Mě fascinovalo, že nakladatelé jsou úplně slepí. Přitom jakou výraznější minoritu tady máme? Odlišní jsou jen Romové a Vietnamci. A nikdo se o to nestaral.

Tak jste se postaral vy.
To byl první motiv. Druhým byla knížka Borise Viana Naplivu na vaše hroby, kterou napsal v roce 1946 z podobných důvodů jako já. V tu dobu bylo ve Francii moderní téma utiskování černochů. On napsal kravinu z pohledu černocha, ale tak, aby společnost myslela, že je to reálná výpověď. Dal tomu identitu neznámého autora, a když knížka vyšla, kritici tu klišovitou strukturu textu vůbec neprohlédli.

Viana ale mystifikace stála život.
On se k ní pak přiznal, ale lidé mu to moc nevěřili. A když byla ta knížka zfilmována, dostal při premiéře infarkt a umřel. To se mi určitě nestane, ale můj záměr byl napsat to v podobném duchu a trošku si vyzkoušet naši literární obec, jestli na to bude reagovat.

Prý jste to napsal docela rychle.
Za tři týdny. Napsal jsem si na papírek všechna klišé, co si myslíme o Vietnamcích, a stylem pejsek a kočička pekli dort jsem to napsal. Bavilo mě to – jakmile jsem věděl, že nebudu vystupovat pod svou identitou, tak ta ruka byla neuvěřitelně lehká. Zkuste to taky.
Psal jste se záměrem, že knížku chcete poslat do soutěže?
Ne. Ale protože jsem to psal loni na podzim a v tu dobu byla uzávěrka Ceny Knižního klubu, tak jsem to poslal i tam. Byla to víceméně souhra náhod.

Jak jste reagoval, když jste zjistil, že Bílej kůň dostal cenu?
To byla pecka, vůbec jsem to nechápal. Věděl jsem, že ten rukopis nezapadne, ale myslel jsem, že mě spíš zkontaktuje jako Vietnamku nějaký nakladatel a řekne: jako rukopis super, ale není to hotový text, tak s tím něco ještě udělejte. Ale když to nakladatel už vzal jako hotové, měl jsem před sebou několik možností: buď se rovnou přiznat, což by vyšumělo. Nebo se přiznat při křtu knížky, ale to bych napálil jenom to nakladatelství. A mě nejvíc zajímaly reakce kritiků. Když už jsem tu hru začal hrát, chtěl jsem ji dohrát.

Proto tak velká konspirace: mail autorky, její fotky, fiktivní rozhovory. Neuvažoval jste někdy, jestli to nevzdat, aby se vám ulevilo?
Nikdy by se mi neulevilo. Ale měl jsem spíš výčitky svědomí, protože s nakladatelem si vybudujete vztah, s textem mi pomáhal. Určitě nejsem internetový prudič, který pod falešnou identitou láká mladé holčičky. Takže někdy měsíc před křtem knížky jsem nevěděl, co s tím, ale řekl jsem si, že vůči nakladateli je fér hrát to dál. Kdybych se mu v tu chvíli přiznal, bylo by to v době, kdy už do toho něco investoval, a udělal bych blbce jenom z něj. A to fakt nebyl můj záměr.

Co na té konspiraci bylo nejtěžší?
V dnešní době kupují lidé příběh skrz hezký obrázek. Takže sehnat uvěřitelnou fotografii a potom potvrdit autenticitu té holky při slavnostním předávání. Tím, že jsem dodal vizuální podnět (děkovné video s Vietnamkou The Thi Hong Nhung natočené na Jihočeské univerzitě – pozn.autora), jsem překročil Rubikon a řekl jsem si, že tu hru musím hrát co nejdéle.

Kolik lidí o konspiraci vědělo?
Před vydáním jsem zjistil, že ji člověk nemůže dělat sám. Minimálně potřebuje spolupracovníky, kteří mu potvrzují identitu. Mimo nejužší rodinu to vidím na nějakých pět lidí. Dalších deset to mohlo tušit. Ale díky tomu, že to ještě nebylo mediálně proprané, nepřikládali tomu důležitost. Nabídl jsem to jako příběh i České televizi, sledovat časosběrnou metodou, jak se ta kauza bude vyvíjet dál. Odmítla to s tím, že když se knížky prodá pět tisíc výtisků, je to dobré, ale oni jsou médium, které zajímá miliony, takže pořady pro pět tisíc nepotřebují. Řekli mi, že je to regionální legrácka a že je to nezajímá.

Jaké reakce máte od Vietnamců?
Docela jsem se toho obával. Korekturu jsem dal číst lidem, kteří jsou s tou komunitou ve styku, a ti mi řekli, že je to OK. Takže jsem věděl, že průšvih to nebude. Skutečné reakce ale neznám, u Vietnamců totiž nemám pocit, že by vždy říkali, co si skutečně myslí. Vyšla od nich zpráva, že knížka je dobrá a aspoň se o tom mluví.

Dočkal jste se reakcí, že jste podvodník, manipulátor i nebezpečné individuum. Co na ně říkáte?
Napsal jsem knížku, udělal jsem si legraci a každý má právo říkat si o mně, co chce.

Cítíte se jako nebezpečné individuum?
To jsou takové nálepky. Ale být označený za podvodníka nikoho nepotěší.

Mělo to celé smysl?
Dlouhodobě ano. Díky tomu, že je ta knížka plná klišé, která jsou platná v roce 2009, bude za pár let docela zajímavým pramenem. Co se týče toho humbuku okolo, nepotřeboval jsem se nikdy zviditelňovat, i z toho důvodu jsem nechodil do televize, když mě chtěli natočit. A české literatuře trochu toho rebelství chybí. Záporným dojmem je to, že někteří lidé se mohou cítit podvedeni, že si koupili příběh autorky. Ale na tom je zase vidět, že si kupují příběh a ne produkt. Stejně jako si kupují balenou vodu, i když v jižních Čechách teče z kohoutku kvalitnější.

Kdy jste vlastně začal psát?
Do toho mě nutil táta, tvůrčí člověk. Když mi bylo deset jedenáct let, dal dohromady ze mě a mých bratranců a sestřenic redakční tým a psali jsme svůj časopis. Byl docela vtipný a dobrý, jmenoval se Zlatohlávek. Bylo to o našich příhodách, se spoustou fotografií a maleb. Takový rodinný časopis.

O něčem takovém jsem ještě neslyšel.
Myslím, že se to tátovi docela povedlo. A hlavně mě v té době začala bavit práce s kratšími texty, povídkami.

Proslavili vás Vietnamci. Koupil jste si od nich někdy oblečení?
Koupil jsem u nich jednou rybářskou vestičku. Za 99 korun jsem opravdu neodolal.