Starý veterány si zamiloval už v patnácti letech. Tehdy si začal dávat do kupy svůj první vůz. Od té doby stačil ZDENĚK KUBIZŇÁK založit rodinu a jeho dvě dospělé dcery vášni také podlehly. Ve své první historické tatrovce balil holky. O víkendu v ní jeho dcera poprvé vyrazila na Veterán rallye, která se zastavila i v Dobrušce, kde program moderoval právě Zdeněk Kubizňák.
Byl to již 14. ročník akce. Kam se za ty roky posunula?
Veterán Car Club Hradec Králové pořádá tuto rallye již osmadvacet let. Jelikož ji pořádáme ob dva roky, tak to byl letos čtrnáctý ročník. Zajímavostí je, že dříve, ještě za soudruhů v minulém režimu, se jednalo o braně orientační soutěž, kterou kontroloval Svazarm. To znamenalo splnit určité povinné prvky jakými byla střelba ze vzduchovky, nebo hod granátem. Jezdilo se podle itineráře a dost se cestou počítalo a hlavně bloudilo. Pro samotné posádky se toho zas až tak moc nedělalo. Proto to teď bereme z jiného soudku. Chceme, aby si posádky odpočinuly a něco z kraje viděly. Snažíme se měnit trasu a ukázat domorodcům naše krásná auta. Je to taková symbióza.
Mluvíte o symbióze s místními lidmi, kteří se přijdou každoročně podívat. Když se člověk rozhlédne kolem, vidí různorodé věkové složení. Čím to podle vás je?
To je na tom to krásné. Když projede kolem veterán, všimněte si, že ať je to dospělý člověk, dítko, babička či děda, vždy jim to na tváři vyloudí úsměv. Málokdo se na historické auto zakaboní.
Kolik máte ve své sbírce veteránů? Asi vybrat jen jednoho nejoblíbenějšího nejde, že?
To opravdu nejde. Vlastním šest historických vozidel a všechny jsou jako mé „další“ děti. A zeptejte se rodičů, které ze svých ratolestí má nejradši. To prostě nejde.
Jak to máte vůbec doma. Propadla vašemu koníčku už celá rodina, nebo jste zůstal v zálibě osamocen?
Rozhodně propadla. Letos jsem tady měl poprvé svou druhou dceru, která přijela s vozem Tatra 57A z roku 1935. Ještě do nedávné doby to velký veterán nebyl, vždyť jsem v něm balil holky (smích). Dnešní satisfakce je pro mě taková, že Káťa, což je má dcera, jela v té samé Tatře poprvé rallye.
Jak moc komplikované je řídit takový vůz. S řazením to nejspíš není tak jednoduché, že by stačil jen sešlápnout pedál a posunout páku do správné polohy…
Vlastně je to velice jednoduché, až to je složité. Převodovky tehdy byly nesynchronizované, což znamenalo, že se nezařadí plynule z jedné rychlosti na druhou, jak jsme dneska zvyklí, ale musí se řadit s meziplynem. To spočívá v tom, že se vyřadí na neutrál, sešlápne se spojka, přidá se plyn a teprve poté se přeřadí na požadovanou rychlost. Ale musí se to dělat v přesném sledu a plyn se musí přidat na dané otáčky, jinak rychlost nezařadíte. Člověk to musí dostat „do uší“, což hlavně pro ženy bylo náročné, je potřeba jim složit poklonu.
Tak to musel být pro ženy pořádný oříšek.
A obzvlášť ještě pro ženy, které řídily staré Pragovky. Ty totiž měly spojkový pedál mezi plynovým a brzdovým.
K veteránu neodmyslitelně patří dobové oblečení. Přesto všichni účastníci stylově oblečeni nepřijeli.
Všech, kteří opravdu oblékli dobový kostým, si nesmírně vážím. K veteránu to prostě patří. Pouze člověk mdlého rozumu si sedne do veterána s basebalovou čepicí. Stará auta, dámy v kostýmech, gentlemani, 30 léta a Oldřich Nový… To byla elegance, kdy žena vypadal skutečně jako žena a muž jako gentleman.
Některé vozy, které se tady objevily, byly vyloženě vycíděné do vysokého lesku, avšak menší část vypadala, jako by je člověk vytáhl akorát ze stodoly. Ta patina na nich byla patrná. Jak je to poté s jejich hodnotou?
Vozy, které jsou v zachovalém původním stavu jsou pro znalce cennější, než zrenovované upravené kousky. Proč? No to je jednoduché. Těch zachovalých veteránů s patinou je velmi málo.
Když už člověk vlastní veterána, tak by ho ale přeci jen chtěl mít krásně upraveného, nebo ne?
Řekněme, že záleží na přístupu samotného restaurátora. Dost mě mrzí, když vidím renovátora, který se do toho pustí bezhlavě a to tím způsobem, že všechno staré je špatné a vše je nakonec předěláno tak, že vůz vypadá ještě lépe, než když tehdy vyjel z fabriky. To není dobře. Tenkrát nebyly takové technologie. Dneska jsou třeba vynikající laky s vysokým leskem. Myslím si, že renovovat vůz by se mělo se zachováním stejné technologie. Málokdo to dokáže. Když třeba někdo vytrhá starou látku na čalounění, tak už je málo bláznů, kteří si ji nechají znovu vyrobit, utkat. Protože to je drahé. Ale kdo to umí, tak dokáže autu dodat potřebný punc. Mě osobně je mnohem milejší stará prošoupaná kůže na sedadlech, než zbrusu nová.
Takže vaše vozy novotou nezáří.
Já mám například starého Jaguára z roku 1946 Uvnitř je kožené čalounění, a když člověk otevře dveře, tak vnitřek je nádherně provoněný od doutníků. Já si vždycky představuji, přestože znám rodokmen auta, které lordstvo tam sedělo a pokuřovalo (smích). Ale například karoserie byla bohužel velmi špatná a musel jsem ji celou vyvařit a znovu nalakovat. Odstín laku jsem však zachoval. A původní jsem si nechal i čalounění.
VÍCE O VETERÁNECH V DOBRUŠCE VČETNĚ BOHATÉ FOTOGALERIE NAJDETE ZDE
Co vůz ukrýval? Neschoval jste si něco na památku?
Když jsem ten auťák renovoval a vyndal sedačky, tak jsem za nimi našel ještě pár poházených pencí, které asi vypadly jeho lordstvu z kapsy. Do pytlíku jsem také uložil nedopalky doutníků, které tam byly, to aby mi nevyčichly (smích).
Objevilo se tady taky hodně kabrioletů. Máte i vy nějaký?
Samozřejmě že mám. Angličané říkají, že i pro jediný krásný letní den se vyplatí mít kabriolet. Mám hned dva. S manželkou se projíždíme krajinou, ona je zabalená jako eskymák, naopak já zbožňuji, když mi zbytek vlasů vlaje ve větru (smích).
Dá se vůbec říct, kolik hodin práce jste už kolem těch svých milovaných veteránů strávil?
To nejde. Starám se o ně každou volnou chvilku a když jdu večer spát, moje nejoblíbenější tématika je veteránská. Studuji katalogy, knížky a povídky… Když vidím koukat z muzea čumák veterána, tak tam hnedka zajdu. Jezdím s kamarády na burzy do Francie, do Anglie. Zimní sezona je strašně dlouhá, vždy mě už svrbí ruce, proto jezdím i po výstavách. Tam vás to neuvěřitelně nakopne, že už zase máte hroznou chuť něco dodělat, vylepšit a tak.
Máte v plánu si pořídit ještě nějaký další vůz?
Já si pokaždé říkám: ty blázne jeden, proč to kupuješ? Tolik práce a peněz to stojí… A už jich mám šest. Před měsícem jsem koupil Tartu 603. Chystám se ji renovovat, čeká mě spousta práce. A zase si už říkám, že si žádný další auto nekoupím.

Druhým nejstarším vozem byl krásný Chenard manželů Beranových

Letošní ročník Veteran rally – memoriál Zdeňka Kuthana přilákal na start více než 80 vozů. Mezi nimi byl i Chenard Walker z roku 1912. Zařadil se hned za Ford T z roku 1911, který byl tím nejstarším. V dobových kostýmech na sedadlech usedli manželé Pavel a Marie Beranovi z Lanškrouna.

Jak velká je starost o natolik starý automobil?
Jelikož náš Chenard již patří do kategorie těch opravdových stařečků, tak je všechno v mosazi, kterou nejde udržet v lesklém stavu. Tudíž před každou akcí ho musíme pořádně vycídit. Jako trumpetu.

Kde jste k takovému krásnému vozu přišel?
Já ho mám od kamaráda z Dánska. Byl to ale původně šrot. Zrenovovat ho do této podoby mi trvalo několik let a řekněme tak tisíc hodin práce.

Je těžké bylo sehnat náhradní díly?
Protože to je francouzský automobil, musíme se zúčastňovat evropských burz. Ale většinu dílů si umíme vyrobit sami.

Kolik vlastníte veteránů?
Řekněme, že čtyři pojízdné a před renovací spoustu (smích).

Na jakém voze teď pracujete?
Renovuji vůz po mém pra pra dědečkovi z roku 1899. S ním bych se rád zúčastnil tak za tři roky rally Londýn – Brighton.