VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Rozhovor s Martinem Ráboněm

Králíky - Povídání s odborníkem na problematiku československého prvorepublikového opevnění.

20.3.2010
SDÍLEJ:

Martin RáboňFoto: DENÍK/David Chládek

V České republice platí za největšího odborníka, co se týká prvorepublikového opevnění. Lapidárně řečeno je špičkovým „bunkrologem“. Jediným slovem ale MARTIN RÁBOŇ, žijící v Brně, vystihnout nejde. Člověk mnoha profesí, který nyní aktivně působí na Králicku a je jedním ze strůjců projektu unikátního vojenského muzea či mamutí akce Cihelna, poskytl Deníku rozhovor. Jako správný patriot československého opevnění tak učinil v podzemí dělostřelecké tvrze Hůrka, čtyřicet metrů pod povrchem zemským.

Pro hodně mladých kluků byly omšelé betonové bunkry velkým lákadlem, byl jste také takový?
Kdysi jsem to někomu vysvětloval a on se mi strašně smál. Bunkry byly naším útěkem od reality konce osmdesátých let, kdy hlavními předměty ve škole, kde jsem studoval, byla občanská výchova a ruština. Jenže my jsme většinou byli odchovanci foglarovek a Rychlých šípů, chtěli jsme pryč z města někam do přírody. Pak se nám dostaly do rukou první knížky s tématem opevnění, vyrazili jsme na čundry a byli bunkry naprosto ohromeni.

A vybavíte si první pevnost, kterou jste spatřil?
Úplně první bunkr jsem viděl kdysi jako dítě na pionýrském táboře u Vranovské přehrady. Aniž bych to věděl, hned první bunkr, co jsem viděl, byla rarita. Lehký objekt vzor 37 typu C s betonovým stropem, které jsou právě jen na jižní Moravě. Ale zájem, kdy už jsem věděl, kdo a proč bunkry stavěl, byl asi v roce 1984 nebo 1985. Hned za rok jsem se přihlásil jako průvodce na tvrz Dobrošov, což bylo tehdy jediné pevnostní muzeum fungující na slušné úrovni.

Tehdy se asi o předmnichovské republice moc nemluvilo, viďte…
Když si vzpomenu na sylabus pro průvodce tvrzí Dobrošov, tak se mně ještě dneska ježí chlupy. O pevnosti tam byly čtyři řádky, zbytek dvou stran na cyklostylu o vedoucí úloze strany. To bylo dost špatný.

Co vám v tomhle ohledu dalo „předlistopadové“ období?
Když se na to dívám zpětně, tak za tři roky provázení na Dobrošově jsem už získal nějaké zkušenosti a znalosti. Zjistili jsme, jak takové muzeum funguje, že tam lidé chodí a obdivují technickou vyspělost a to, jak se republika chystala na obranu.
Jenže když jsme pak prochodili opevnění v horách, najednou jsme zjistili, že tady leží opuštěná a devastovaná Bouda. Ve své podstatě ale byla daleko zajímavější a kvalitnější než Dobrošov, který byl pouze hrubou stavbou. Už před revolucí nás popadla myšlenka, že ji musíme nějakým způsobem zachránit.

Vaše aktivity, jak jsou známé dnes, tedy začaly právě na Boudě?
Začalo to všechno na Boudě. Také další kolegové, kteří se dnes realizují jinde, mají své kořeny právě tam. Už v roce 1990 se na Boudě sešla obrovská skupina lidí, co měli nadšení, ale žádné představy. To bylo nejlepší, jinak bychom do toho asi nešli (směje se).

Kdy se vlastně první návštěvník mohl podívat dovnitř?
To bylo už v létě devadesátého roku. Provázelo se s petrolejkama a šlo se jenom tam, kde nebyly schody. První schodiště jsme udělali v pětadevadesátém roce na dělovou věž.

A pak jste začal aktivně působit na Králicku.
Druhé muzeum vzniklo na KS 5 U Potoka, dnes je to nejlépe zrekonstruovaný objekt na Králicku. Kluci navštěvovali bojové akce na Boudě, tam je to trošku namotivovalo. Bouda se stala jakoby oficiálním muzeem, i když paradoxně do loňského roku úředně neexistovala. Lidi viděli, že to funguje, v tom okamžiku začali přibývat, objevovat se třeba na pozorovatelně KS 12 Utržený. Na některých objektech je už třetí generace, co se snaží o zpřístupnění a záchranu. Díky bojovým akcím na Boudě a začínající spolupráci s městem dostalo vše úplně jiný rozměr.

Králíky jsou místem mamutí akce Cihelna. Kdy a za jakých okolností vznikla?
To byla úplná náhoda. Na tvrzi Bouda jsme chtěli návštěvníky víc oslovit, takže jsme začali před vchodem vystavovat exponáty, kulomety a pušky. Někteří kluci na sebe začali navlíkat repliky nebo originály prvorepublikových uniforem. Mělo to pozitivní odezvu, takže jsme přemýšleli o nějaké ukázce, jak Čechoslováci bojují s Němci. První taková akce byla v jednadevadesátém roce, lepší ukázka za další dva roky, to už jsme požádali o spolupráci armádu. Pak proběhla ještě v pětadevadesátém a poslední v sedmadevadesátém, a to už jsme narazili. Měli jsme problém s myslivci, kteří tam mají honitby a nelíbilo se jim to, což já jako původem lesák chápu. V tom okamžiku přišla nabídka z Králík. Plocha u Cihelny je velmi dobrá a z historických důvodů vyhovující.

Vy jste na tiskové konferenci chválil současnou spolupráci s vedením města, ale zmínil rovněž jedno „hluché“ období.
Výborná konfigurace byla starosta pan Zima a místostarosta pan Tóth, který je dnes členem vojenského klubu Erika, který spravuje Cihelnu. Další čtyři roky ale na radnici byli lidé, kteří nám vůbec nefandili, nevěřili nám. Se současným vedením se to vrátilo do kvality Zima, Tóth. Spolupráce je naprosto skvělá.

Co vlastně může králická pevnostní oblast návštěvníkům nabídnout, v čem je unikátní?
Unikátní je už tím, že je zde hrozně moc opevnění. Velká výhoda Králicka je, že jsou zde tři dokončené tvrze a z nich dvě přístupné, to žádný jiný kraj nemůže nabídnout. Negativní je, že za okupace se Němci vyřádili nejvíc právě na Králicku, na druhou stranu v případě Hůrky to má i pozitivní dopady, zkoušely se zde tajné zbraně, třeba podkaliberní střely Rechling.

Hodně lidí ale říká, že toho v bunkrech moc nezbylo a že takovou Maginotovu linii dohnat nikdy nemůžeme. Co vy na to?
To nikdy nemáme šanci dohnat, pokud se oprostím od vlasteneckých pocitů a nadšení pro republiku a byl bych čistě „bunkrolog“ . Dokonalost našeho systému je v jeho zjednodušení, nemohli jsme se rozmáchnout tak jako Francouzi.

Martine, vy jste známý také hojnou publikační činností. Stíháte psát i nyní?
Teď už čas nezbývá, publikovali jsme proto, že jsme hledali zdroj financí na Boudu, kromě vstupného jsme neměli vlastně nic jiného. Na Boudě jsme si udělali vlastní nakladatelství, přežilo a dnes je samostatným subjektem.

Nebudu snad moc indiskrétní, když se zeptám, co vás vlastně živí. Jste „bunkrolog“ z povolání?
Bohužel nejsem, i když času to žere strašně moc (směje se). Léta jsem na vojenské akademii učil historii vojenských staveb, původem jsem ale lesní inženýr. Sedm let jsem dělal nějaké věci pro armádu, řemesel byla spousta.

Takže devět řemesel a desáté „bunkrolog“?
Ne desátá je právě ta bída (směje se). Potřebovali bychom stálé, byť minimální finanční zdroje, aby to stačilo na živobytí. Teď je to na hranici, Marek Bartoš je o deset mladší než já a živí se jako projektant, ale už má také dvě malé děti. Začíná být problém s časem.

Co vám vůbec dává chuť a energii do celé řady aktivit?
Zaprvé perfektní lidi, se kterými se vzájemně motivujeme. A pak že není cesty zpátky, bunkrům jsme dali dvaadvacet let, teď to vzdát, tak těch dvaadvacet let je vyhozenejch (směje se).

Je v tom i něco jako poslání?
Motivuje nás to sdělování, máme štěstí, že jsme zachytili ještě spoustu pamětníků. Známe rodiny prvorepublikových generálů a vidíme u nich tu radost, když o jejich otcích někdo mluví slušně a snaží se je ukázat jako lidi, kteří se něčemu strašně věnovali a pak politici rozhodli jinak. Taky že se sem lidé přijdou podívat a něco se dozví. Markovi se sen splní, letos se otevře Vojenské muzeum Králíky. Mým snem je, aby Bouda byla regulérní existující muzeum se vším všudy.

Na závěr si neodpustím „podpásovku“, kterou asi často slýcháváte. Měli jsme se tenkrát bránit, nebo ne?
Už jen, že tahle otázka každoročně mockrát padá, znamená, že jak to proběhlo, tak se s tím nemůžeme pořád ztotožnit. Že se k tomu řada lidí vrací, znamená, že je rozhodnutí sporné. Já už dneska vím, že opevnění by hrálo jen zlomek role, která mu byla přisouzena, protože nebylo dokončené. Jde ale o jinou věc. Když někdo bude mlátit vaše dítě, ženu, o něco se pokusíte, i když je soupeř daleko zdatnější. Není sporu o tom, že jsme bránit měli, aspoň symbolicky jeden, dva dny.

JAN POKORNÝ

20.3.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Policie i nadále pátrá po totožnosti mrtvého muže, jehož tělo bylo nalezeno  v pátek odpoledne v centru Jičína v jedné z podzemních vodních nádrží.
3

Stalo se o víkendu: Vražda v parku? Kriminalisté pátrají po totožnosti muže

Petr Cvikýř dorazil do božanovského okrsku jen pár chvil  před vypršením volebního času. Vhodil svůj hlas do volební urny  pak hned došlo n sčítání hlasů.
3

Svůj hlas vložil do obálky jen pár vteřin před uzavřením volební místnosti

„Potřebujeme srdíčkáře," říká Havlíček. Ale kde je sehnat?

Hradec Králové /ROZHOVOR/ - Není čas změnit předsezonní plány? Fotbalový Hradec je v průměru druhé ligy, o útoku na návrat mezi českou elitu nejde mluvit.

Vyhrálo ANO. Máme celkem jedenáct poslanců

Královéhradecko, Rychnovsko - ANO první ve všech okresech. V Královéhradeckém kraji drtivě zvítězilo hnutí ANO. Na úkor jeho nových poslanců i nováčků z České pirátské strany a SPD tratila v kraji ČSSD, TOP 09 i komunisté. Voliči v našem regionu opět patří svou volební účastí k nejaktivnějším v zemi.

Petrovičky sice nemají obchod, zato jsou tu dva obecní úřady

Královéhradecko, Jičínsko - Jedna z nejmenších obcí na Jičínsku - Petrovičky - má pouze 43 obyvatel, z nich je 36 voličů. Při prezidentských volbách už prý volební komise zasedne v novém obecním úřadě, který je před kolaudací. Stará miniaturní radnice zřejmě půjde k zemi.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT