Po pravici vyznačuje dolní počátek delší východní strany náveského obdélníka usedlost na druhé půlce původního lokátora záboru (s Říčkami), v jednu dobu zvaná Balejovská (dnešní čp. 2). Dnes je tam dávno u Ulrychů.
Výše nad ní čerpalo vodu z mokré louky Podloucké hospodářství (dnešní čp. 4), dnes se tam říká u Hrušovských. Počalo právě z díla toho „zahradníka", který přijal a rozšířil pás plužiny při východním lesním chlumu a rozlohou půdy se vyrovnal sedlákům.

Ty mokré louky vytvořily při východní straně návse značnou mezeru. Nad nimi se bělala usedlost U Krba (dnes už zbořené čp. 16). Selský statek na tom místě v nedávnějších časech poklesal a v 19. století zkrachoval a  byl zlikvidován, takže starší lidé jej pamatují jen jako výměnek starého Šlitra a za nacistické okupace dočasnou hospodu Otakara Prázy.
Sled statků a usedlostí při východní straně směřující proti Hraničkám odzdola počíná usedlost, které budu říkat Zelená.

Její poslední uživatel také zkrachoval uprostřed 19. století a původní polnosti se rozdělily, ale na stejném místě vzniklo a nedávno bylo hospodářství Škodů (dnešní čp. 28 –  rodná chalupa autora  – pozn. editora).
Stavení nazývané svého času U Chromého (dnes čp. 24), kde jsem naposledy pamatovali Dusbabu, to byla menší zahrada s půdou odštěpenou od starého statku, který stál nad ní.
Ten kolem třicetileté války slul u Honsů, později u Prouzů – Honsů (dnešní čp. 22), i on byl po staletí význačný a slavný a v půli 19. století taky přišel na buben, slušná část však zůstala v novém majetku Martinků.
A nad tím statkem při návrší Skříbu zase statek Skříbský (dnešní čp. 20), do nynějška skoro neztenčeně zachovaný v majetku Šlitrů.

Zbývají dvě „zahrady", které uzavíraly hořejší krátkou stranu dlouhého rovenského „rynku" a hospodařily na svazích v někdejším průhonu. Nejhořejší má stále ještě přezdívku U Shůrých (dnešní čp. 19).
Vedle, při hořejších drahách, je „zahrada" Pod písčníkem (dnešní už zbořené čp. 18), zvolil jsem toto označení, nad ní se totiž časem z vyhloubené sloje kopal železitý nekvalitní červený písek, jaký prostupuje rovenskou zem a jaký se v Rovném na všechno užíval. Tady zase my jako posledního obyvatele pamatovali Aloise Prázu.

Jan J. Škoda