ŘÁDKY DŮVĚRY: Děti se už starají o své rodiny

Stránka Řádků důvěry se těší mimořádnému zájmu čtenářů. Do redakce chodí desítky dopisů. Proto mějte strpení, i váš příběh vbrzku zveřejníme.

První z příspěvků nás opravdu potěšil, a třebaže původně nebyl určen všem čtenářům, rádi se o něj podělíme.

Klidné Vánoce, hodně zdraví a síly

Vážení, z celého srdce vám přeji klidné Vánoce, hodně zdraví a síly u tak záslužné práce, kterou pro nás osamělé děláte. Vaše vděčná čtenářka
Eugenie D.

Redakce také přeje všem svým přiznivcům a všem pravidelným čtenářům Řádků důvěry co nejklidnější prožití svátků, pohodu a spokojenost i v roce 2011. Paní Eugenii posíláme zvláštní poděkování a přejeme zdraví i štěstí.

Dopis do novin v době internetu

Vážená redakce, byla by jistě velká náhoda v době internetu poznat prostřednictvím dopisu v novinách přítele a později partnera pro život. Chtěla bych se o to alespoň pokusit.

Je mi 34 let, jsem menší postavy (bruneta), moderní žena. Ráda sportuji, cestuji, jsem společenská a snažím se každou volnou chvilku prožít naplno.

Zajdu si zaplavat, učím se anglický jazyk, chodím na cvičení. Mám náročné zaměstnání. Někdy mám službu i o víkendu.

Nebyla jsem vdaná a nemám děti. Nejdříve jsem studovala, pak budovala pozici v práci, zařizovala byt a doufala, že automaticky přijde i partner.

Hledám muže, který by chtěl založit rodinu. Byl hodný a uměl se o ženu a děti postarat. Nehledám bohatství, ale určitou životní úroveň si chci zachovat.

Partner může být rozvedený, ale hlavně upřímný a pracovitý, abych se mohla na něho spolehnout a on samozřejmě na mě. Michala od Litomyšle

Má všechno, ale to hlavní mu chybí: mít si s kým popovídat

Milé čtenářky, píši vám za svého synovce. Bude mu 30 let a velice se zklamal.

Jeho žena docela dost brzo zapomněla, co si před oddávajícím slíbili. Dnes už má vyřešenou minulost.

Nikam poslední dobou nechodí a věnuje se svým zálibám. Je nekuřák a nepije.

Je pravda, že má skoro všechno, ale to hlavní mu chybí. Nemá s kým si popovídat, o všem a ne své zklamání jen zahánět prací. Pokud ještě někde žije dobrá duše a je svobodná nebo rozvedená, napište mu, případně dejte svoje telefonní číslo. Určitě vás nezklame. Snad bude příští rok lepší, než byla ta léta předchozí. Teta Jára

Celý život pořád sám, nemám rodinu ani přátele

Rozhodl jsem se napsat do Řádků důvěry a svěřit se se svým příběhem.

Je mi skoro padesát let a celý život jsem sám. Když jsem byl malý, zemřela mi maminka. Truchlil jsem, trápil jsem se. Nemám sourozence, takže na všechno jsem byl sám.

Chodil jsem do první třídy, nikdo se mi nevěnoval, nikdo se mnou nedělal domácí úkoly. Protloukal jsem se sám. Když dneska vidím, jak rodiče vodí děti do školy za ruku ještě ve druhé třetí třídě… A vzpomenu na sebe…

Musel jsem se naučit velice brzo o sebe starat. Nikdo mi nezkontroloval, jestli mám všechny věci v aktovce, jestli mám zastrouhané pastelky.

Jestli mi něco náhodou nechybí. Otec byl pořád v práci, aby nás uživil, babička s dědou daleko.

Nikdo se mnou nešel na kopec sáňkovat, nikdo bruslit, plavat… Prostě byl jsem na všechno sám. Musel jsem se i brzo naučit vařit, nakupoval jsem. Na kamarády mi ani nezbýval čas.

A tak jsem byl vlastně zase sám. Pobavil jsem se s vrstevníky jen ve škole, ale v podstatě jsem měl pořád „dospělácké“ starosti.

Otec si po dlouhých letech našel novou ženu. Byla hodná, ale já si na ni nezvykl. Prostě maminka byla maminka. Snažila se, alespoň ze mě spadly povinnosti v domácnosti. Ale to už jsem byl větší a nakonec jsem se z domu odstěhoval na internát.

Tam jsem se vlastně zase musel starat sám o sebe. Postupně mi zemřeli prarodiče a kromě otce jsem opravdu „z mé krve“ nikoho neměl.

A co se nestalo? Jednou jel otec na kole do práce a srazilo ho auto. Na místě byl mrtev. To už žil s tou náhradní maminkou. Ta se z toho nejprve zhroutila. A nejen ona. Pro mě byl svět ještě více šedivý, prázdný, nikoho jsem neměl. Macecha si našla přítele a znovu se vdala.

Odstěhovala se do jiného města, a tak jsem na ni ztratil úplně kontakt.

Vyučil jsem se a začal pracovat. Ale na ženy jsem neměl štěstí. Vždycky jsem „natrefil“ na takovou, která neměla kde bydlet, tak se ke mně nastěhovala, nebo potřebovala peníze. Toužil jsem i o po dětech. Ale nikdy jsem se jich nedočkal. S tou poslední přítelkyní jsem se rozešel už jen proto, že pila. A já jsem abstinent, nekuřák, nesnáším ženy, které se opíjejí, byť je to v soukromí domova.

A tak jsem zase sám. Už jsem si za celý život na tu samotu zvykl, ale opravdu si nemám ani s kým popovídat. Děti žádné, kamarády v podstatě taky žádné nemám, protože každý už má v mém věku svůj život, rodinu, vnoučata. A tak se tak nějak protloukám životem. Nic mi v podstatě nechybí, jsem zdravý, umím se postavit k jakékoliv práci, ač mě to nikdo nenaučil, naučil jsem se spoustu věcí sám. A nikoho už nehledám. Uvažuji, že si alespoň pořídím psa. Nikdy jsem žádné zvíře neměl, tak bych si alespoň s ním mohl „popovídat“.¨

Ač je to už tolik let, pořád vzpomínám na maminku a říkám si, jak bychom žili, kdyby ona zůstala mezi námi? Jak bych na tom byl dnes já? Mám různé představy, sny, které se mi nikdy nesplnily a nikdy nesplní. Třeba jsem si chtěl s maminkou zatančit na plese nebo zajít do kina. Co si pamatuju, maminka hodně četla a já taky mám rád knížky. Moc rád bych si s ní o knížkách povídal. Ale to už je všechno pryč a nikdy už se to nestane.

Ale nechci, aby můj příběh vyzněl moc truchlivě. Přestože jsem sám, život byl ke mně veskrze shovívavý – mám kde bydlet, mám práci, jsem zdravý. Co si více můžu přát? Nemám si nač stěžovat.

Naučil jsem se těšit z obyčejných věcí. Třeba teď z toho, že budou Vánoce, v televizi poběží moje oblíbené pohádky, i ty, které jsem jako malý sledoval s maminkou.

A pak se těším na jaro. Mám malou zahrádku, tak na ní budu zase pracovat. Zjistil jsem, že nejlepší náplastí na bolavou a osamocenou duši je práce.

A třeba si koupím i toho pejska. Pořád hledám něco, co by mi zaplnilo prázdný a osamocený život. Jen už se nechci se žádnou ženou seznamovat, protože už nevěřím, že bych se zase nespálil.

A tak na závěr svého dopisu bych chtěl poradit všem osamělým mužům i ženám, kteří už jsou unavení z neustálého hledání partnera či partnerky: zkuste se naučit žít sami se sebou, mít se rádi, radovat se ze všedních maličkostí. Na mém příkladu vidíte, že to jde. Byť někdy dost ztěžka, ale jde.

Život, ač nemáte kolem sebe rodinu, děti, vnoučata, se dá žít naplno. Zkuste si najít nějaké koníčky, na které vám stačí finance, čtěte, choďte na procházky. Richard

Redakce nemá k dispozici zpáteční adresu na pana Richarda, proto mu nemůže předat případné odpovědi čtenářů.

Kde je kamarád, jenž mi pomůže?

Dobrý den. U mne vše špatné začalo už v roce 1997, kdy moje rodiče zastihly povodně.

Pak mizérie pokračovala okolo roku 1998 dalšími povodněmi, a to na letním táboře v Deštném v Orlických horách, a o rok později ještě v lázních v Krkonoších.

Do toho jsem navíc v roce 1998 dostala první astmatický záchvat, tak to se mi opravdu začal hroutit život. Od roku 2008 jsem v invalidním důchodu kvůli astmatu. Posléze jsem od roku 2009 dostala plný invalidní důchod. A aby toho nebylo málo, tak v letech 2001 a 2005 se mi objevil nádor v noze.

Tak jsem vše musela omezit. A poslední zásah byl, když mně letos pan doktor oznámil, že mi začínají selhávat ledviny. Proto hledám nějakého kamaráda, který mně v takovýchto problémech pomůže a poradí. Je mi 26 let, jsem svobodná. Pocházím z Orlickoústecka, ráda sportuji a chodím na vycházky a jezdím na kole. Ahoj, Markéta

Jsem typ, který se potřebuje starat

Ráda bych se vaším prostřednictvím seznámila s hodným pánem, který – pokud možno – neholduje alkoholu, je sám a chtěl by to změnit.

Jsem 60letá vdova, silnější postavy, měřím 162 centimetry. Díky hodnému manželovi jsem prožila pěkné roky. Vychovali jsme tři děti, které jsou již samostatné, mají své rodiny a své životy.

Máme se všichni moc rádi, ale partnerský vztah to nahradit nemůže. Jsem ten typ, který se potřebuje o někoho starat a mít někoho rád.

Ne nadarmo se říká, že „ve dvou se to lépe táhne“ a že „sdílená radost je dvojnásobná a sdílená bolest poloviční“. Na tom něco bude a protože jsem již dost dlouho sama, tak bych to chtěla změnit.

Bohužel, již nemám rodiče a velmi mi chybí, proto by mi nevadilo případně vypomoci i s péčí v rodině.

Jsem spíš takový domácí typ, ale občas bych nepohrdla ani výletem, procházkou a podobně. Ráda vařím, peču, mám ráda ruční práce, zahrádku, zvířátka.

Věřím, že i v těchto letech není vše ztraceno a že se najde někdo, koho samota trápí. Větší věkový rozdíl by mi nevadil. Zatím třeba jako přítel, kamarád a potom se uvidí.

Pokud se mi někdo ozve, budu moc potěšena a jistě mu odpovím. Slávka od Jičína