Nastoupil jsem tam po základní vojenské službě jako úplný „elév" v roce 1962 a od roku 1964 začal při zaměstnání studovat dějepis a češtinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (tehdy ještě UJEP).

Jako čerstvý absolvent brněnské fakulty jsem využil nabídky ředitelství rychnovského gymnázia a ocitl se v ústavu, který patřil k nejstarším gymnáziím ve východních Čechách. Jako bezmála třicátník jsem se ocitl v prostředí, kde jsem začal pracovat se studenty, z nichž velké většině bylo jasné, proč ve školních lavicích sedí.

Připadal jsem si v prvních dnech jako ve snách. Později jsem si zvykl, že při zkoušení mluví oni a ne já, že věnují pozornost mému výkladu a zvláště v humanitních třídách je požitek číst jejich slohové práce nebo s nimi konzultovat různá témata v rámci společenskovědních seminářů. Ve stejnou dobu se mnou nastoupili do gymnázia kolegové mého věku: Zdeněk Žabokrtský, Gert Jűptner a Jana Ročková. Byli jsme výborná parta a vůbec celý profesorský sbor byl tehdy výborným kolektivem a k nám jako k nováčkům byl vlídný a vstřícný.

Měl jsem skvělé přátele v Karlu Hasoňovi – výborném češtináři i ve Františku Tesařovi, jehož preciznost jsem obdivoval. Nemohu nevzpomenout na Karla Borůvku, Josefa Gruntoráda, Svatopluka Marečka či Karla Baška, Svatavu Novohradskou i Evu Charvátovou.
Úkol pro nováčka: zpracovat historii
Byl jsem tehdy ve škole jediným historikem a nováčkem k tomu, a tak jsem byl jako stvořený, aby mi ředitelství školy dalo za úkol zpracovat historii ústavu pro publikaci, jež měla být součástí oslav 100. výročí prvních maturit na gymnáziu, jež vyvrcholily v roce 1972. Také ostatní mí vrstevníci plnili poctivě všechny svěřené úkoly, aby oslavy dopadly dobře. Bylo to velkolepé a dodnes se na to ve městě vzpomíná.
Kompozici veršů natáčela televize

Už ve druhém roce svého působení zakládám recitační soubor. Vystřídaly se v něm postupně čtyři generace studentů. Nebyla to jen nějaká recitační pásma k různým výročím, ale byly to také pořady určené na začátky léta do interiérů a exteriérů zámků na Rychnovsku. Mívaly kolem deseti repríz, s kytarou a zpěvem v nich začínala i studentka gymnázia Věra Martinová (Šolínová), hudbu mně vybírali studenti Jan Jirásek a Zbyněk Matějů.

Nezapomenutelnými pořady byla kompozice z veršů Václava Lucemburského Netoužím po ráji, kterou v opočenském zámku natáčela Československá televize, dramatizace Máchova Máje, Erbenovy Kytice, barokní poezie provázané materiály o velkém nevolnickém povstání na Opočensku s názvem Kapka rosy tekoucí. Soubor za svou osmiletou činnost obdržel uznání Ministerstva kultury ČSSR.
Bydlel jsem s rodinou necelé dva roky v jedné místnosti v ředitelské vile. Byt bez vody, se společným WC a koupelnou, nádobí jsme myli ve školní umývárně a byli jsme tam šťastni a dodnes na to v dobrém vzpomínáme. Stejně tak vzpomínám na své jediné třídnictví ve třídě, kde bylo třicet děvčat a dva kluci. Byla to výborná třída a nikdy jsem neměl lepší. Každý rok jsme na jeho konci podnikali nádherné výlety. Neměl jsem problémy s kázní, neměl jsem problém snad se žádným studentem.

Bylo to krásných deset let, na která nezapomenu do konce života. Kontakty se svou školou jsem nepřerušil. Spolupracujeme na odborných seminářích, každoročně v rámci Šlitrových jar, Rychnovské osmičky, neobejdeme se bez pořadatelů na divadelním festivalu Poláčkovo léto. V roce 1988 jsem byl moc rád, když se mi podařilo vrátit škole čestný název Gymnázium Františka Martina Pelcla.
Věřím, že i do budoucna nezapomene tento ústav na to, že je druhým nejstarším piaristickým gymnáziem ve východních Čechách a nikdy a ničím se tomuto historickému faktu nezpronevěří.
PhDr. Jan Tydlitát