Psycholožka: 'I nám se občas v očích zrcadlí slzy'

Oba pracují u policie, ale při vyšetřování trestných činů byste je hledali marně. I přesto se s nimi můžete setkat. JAN HUBERT a JANA BÁRTOVÁ si zvolili profesi policejního psychologa. Pomáhat obětem násilí a jejich rodinám je pro ně téměř denním chlebem. Někde je však tato práce vyčerpávající…

Komu všemu z pozice policejního psychologa můžete pomoci? Obracejí se na vás přímo příbuzní obětí nebo spíše dostáváte tip od kriminalistů, kteří případ šetří?
Jan Hubert: Systém pomoci, jehož součástí jsme my policejní psychologové a zvlášť vyškolení policisté – krizoví interventi, je určen pro oběti trestné činnosti a mimořádných událostí. O potřebě psychologické pomoci jsme vždy vyrozumíváni po policejní linii, tedy buď policistou, který je na místě události, nebo operačním důstojníkem.

Jakým způsobem můžete pomoci? Jsou to cílené terapie nebo jen počáteční intervence a následně doporučíte terapeuta?
Jana Bártová: Při prvním setkání je cílem alespoň částečně obnovit pocit bezpečí oběti, poskytnout informace o průběhu vyšetřování a umožnit jí mluvit o události nikoli z hlediska faktů, ale z hlediska toho, co prožívá. To může trvat i několik hodin. Při odchodu je samozřejmostí zanechat kontakt na sebe a případně na poradnu, která se danou problematikou zabývá. Jestliže má oběť potřebu nás znovu vyhledat, nebráníme se tomu, ale dlouhodobou terapii jako takovou neprovádíme. Na to bohužel není prostor.

S čím se příbuzní obětí nejvíc potýkají?
Jan Hubert: Například pozůstalí po obětech vraždy nebo zabití se musejí vyrovnat s velkým emočním šokem. Mohou být bezradní, bránit se uvěřit tragické skutečnosti, nebo dokonce pomýšlet na vlastní odchod ze života. V akutní fázi jim můžeme pomoci tím, že jsme s nimi, že mohou o svém blízkém a svých pocitech s někým hovořit. Zprostředkujeme jim základní informace a pomůžeme se zorientovat v situaci, nabídneme další odbornou pomoc. Policie s nimi často potřebuje mluvit, provést nějaké vyšetřovací úkony. Intervent by to měl pozůstalým i policistům aspoň trochu ulehčit. Nelze přirozeně předpokládat, že tak hroznou věc, jako je smrt blízkého, lze přestát bezbolestně.

Jak dokážete i vy samotní zvládat emoce, které dozajista vyplouvají na povrch? Máte už nějaký mechanismus, kterým se dokážete odreagovat a nepřipouštět si situaci příliš osobně?
Jana Bártová: Emocím se někdy ubránit nedá, zejména případy násilí páchaného na dětech jsou velmi citlivé. Ale i když se nám někdy v očích zrcadlí slzy, není to chyba, naopak jsme v danou chvíli autentičtí. Je však nutné mít na paměti, že jsme tu proto, abychom oběti pomohli, proto musíme být schopni unést její bolest. Po skončení intervence s kolegou o události znovu mluvíme, abychom si i my prožitek zpracovali.

Dá se říci v jakých případech či situacích bývá vaše práce nejnáročnější?
Jan Hubert: I když každé osobní neštěstí je pro zasaženého člověka velmi bolestivé, nejvíce náročné bývají tragédie, kde jsou oběťmi děti.

Pomáháte třeba i samotným policistům, když například při tragické nehodě zemře někdo koho znali a měli by jít vše oznámit do rodiny?
Jan Hubert: V policii existuje již více než deset let systém posttraumatické pomoci pro policisty, kteří prožili extrémně stresující situace. I když se policisté více než běžní občané setkávají s temnějšími stránkami života, a proto by měli být již do jisté míry „otužilí“, ani oni nejsou proti emocím imunní. Pokud tragédie zasáhne někoho, koho policista zná, neměl by být například nucen, pokud se na to necítí, aby šel sdělovat do rodiny. V takovém případě lze požádat o spolupráci krizového interventa.

Dostali jste se někdy do situace, že by se mezi oběťmi objevil i někdo z vašich známých či kamarádů a z profesního hlediska, mohli byste potom jejich rodině pomoci? A i z lidského hlediska, byla by to vůbec v tu danou chvíli účinná pomoc?
Jana Bártová: V případě, že bychom v oběti poznali někoho známého, není vhodné intervenci poskytovat, protože jakákoli osobní zaangažovanost je spíše na škodu. V takových situacích je lepší požádat o výjezd kolegu a působit spíše jako neformální podpora. Nám se zatím podobný případ nestal.

Kolika lidem jste již dokázali pomoci a kolik případů za rok pomáháte řešit?
Jan Hubert: V loňském roce jsme provedli 65 krizových intervencí u 80 osob. V průměru se v kraji stane více než pět událostí měsíčně, ke kterým jsme voláni. Je to však jen průměr. Tento měsíc již bylo takových událostí deset. Nejčastěji se krizové intervence týkají pozůstalých po osobách, které spáchaly sebevraždu. Pokud jde o poslední případy na Rychnovsku, vím o jednom, k němuž byla přizvána vyškolená policistka.