"Mám obrovskou radost. Nejen za sebe, ale i za Frantu Vamberu, Radka Jecha, Rosťu Peška - za lidi, se kterými jsme před více než 50 lety začínali. V roce 1966 jsme se poprvé sešli na Masarykově chatě a přišli s myšlenkou založení Chráněné krajinné oblasti Orlické hory. Vyhlášena byla o tři roky později," zavzpomínal Jiří Šulc.

Ocenění bude udělované každoročně badatelům v humanitních i přírodních vědách, ale i organizátorům vědy a kultury.

"Chtěli jsme ocenit lidi, kteří už nejsou aktivní v profesním životě, ale zůstalo za nimi ohromné množství práce, na kterou nejen my, ale i další navazují. Rádi bychom jim za to poděkovali," vysvětluje archeolog rychnovského Muzea a galerie Orlických hor Bohumír Dragoun.

Jiří Šulc si své "ostruhy" a uznání vysloužil rovněž v oblasti obrazové dokumentace proměn Orlických hor a krajiny rozprostírající se v jejich stínu. Lidé je najdou v jeho publikacích, ale spatřit je mohou i na výstavách.

"Celý život fotografoval a zároveň stál při založení Chráněné krajinné oblasti Orlické hory. Je to člověk, který je stále svěží a tvoří - ve vambereckém muzeu má v současné době výstavu svých fotografií. Ve svém archivu, z něhož stále čerpáme, jich má 40 tisíc," upozorňuje Bohumír Dragoun.

Také Jiří Šulc je na svůj archiv náležitě pyšný: "Vždycky, když jsem šel pěšky z nějakého jednání, nechal jsem si místo na poslední snímek a něco jsem cestou vyfotil. Dnes můžu říct, že tyto fotografie patří k nejzajímavějším. Mají hodnotu, je na nich něco, co už nikdo nikdy nezachytí - dřívější krajina, mizející krajina a domky i rozšiřující se zástavba. Mám rád černobílou fotografii, ostatně můj archiv je z 95 procent černobílý."

Původně přitom vystudoval zahradnickou školu a jako zahradník i pracoval. "K fotografii jsem se dostal dost pozdě, ve dvaceti letech. Tatínek měl obrovskou knihovnu a v ní měl podstatnou část monografie výtvarných umělců a různých známých fotografů. Vždycky jsem si v nich rád listoval," vypráví.

V roce 1957 narukoval k černým baronům, kde sloužil 26 měsíců. Po vojně se pak vrátil na místo lázeňského zahradníka v Poděbradech, ale touha po dalším vědění a fotografování ho neopustila. Nakonec ale nešel studovat fotografii ani dokumentární film. Okresní národní výbor v Rychnově nad Kněžnou mu pod podmínkou studia muzejnictví nabídl zaměstnání v nově zřízeném Muzeu Orlických hor. Už v roce 1964 v Rychnově instaloval svoji první samostatnou fotografickou výstavu. Byla věnovaná 250. výročí piaristické koleje. Pracoval jako odborný pracovník muzea, ale působil také inspektor kultury na odboru školství a kultury a jeho další profesní dráha ho dovedla i do Orlické galerie. Od sklonku 70. let potom zakotvil v jednom z podniků ve Vamberku v oblasti propagace.

Po celou dobu zůstal objektivu věrný. Do Orlických hor, k jejichž ochraně výraznou měrou přispěl, ho to vždycky táhlo. Měl k nim blízko. S několika dalšími nadšenci tu zachraňoval i zdevastovanou Kunštátskou kapli. Díky materiálům získaným ve Vojenském historickém ústavu se mu společně s ředitelem Orlické galerie podařilo připravit zde v roce 1968 výstavu k budování opevnění a událostem roku 1938. U turistů prý měla velký ohlas.

A jaké místo patří k jeho nejzamilovanějším? "Blbé skály nad Zdobnicí, tak je překřtili moji mladší bratři, když tady při výletu museli šlapat do kopce," prozrazuje s úsměvem.

Také tohle zákoutí Orlických hor poznamenal čas a za těch padesát let, kdy je fotografoval poprvé, zarostly. Ale láska k nim zůstala.