Bylo 21. srpna 1968 půl páté ráno když se v bytě tehdejšího redaktora královéhradeckého rozhlasu Ivo Tomáše rozdrnčel telefon. „Posílám pro tebe auto. Za půl hodiny je u tebe. Jsou tady Poláci v tancích,“ zazněl do sluchátka hlas tehdejšího šéfa rozhlasu Břetislava Balcara. Ivo Tomáš se tehdy zmohl jen na větu: „To si děláš srandu?“ „Ne, nedělám,“ odtušil ředitel a sluchátko ohluchlo.

I když je tomu již dvacet let, co Ivo Tomáš není mezi námi, jeho vzpomínky na dny, které otřásly dějinami Československa, zůstaly v paměti jeho dvou dětí – Iva Tomáše a Markéty Skaunicové. „Táta tehdy šel ještě do redakce, aby si připravil magnetofon a pak už jen čekal, než pro něj přijede rozhlasácká šestsetrojka. Poté vyrazil směr ČKD, kde už v tu dobu byli vojáci s tanky,“ vzpomíná na vyprávění tatínka, kterému v tu dobu bylo třicet osm, syn Ivo Tomáš.

U ČKD se jeho otec setkal nejenom s lidmi z okolí, jež nevěděli, co se děje, ale také s nechápavými dvacetiletými kluky z Polska v uniformách, kteří mnohdy také netušili, proč v noci překročili hranice Československa. „Z nahrávky, kterou tam táta pořídil, je jasně zřejmé, že ti vojáci vůbec nechápou, co se děje a jsou zmatení z toho, že je nikdo nevítá,“ dodává Ivo Tomáš a spouští nahrávku, která unikla normalizační cenzuře pod hromadou uhlí. I po padesáti letech z ní běhá mráz po zádech. „Dobrý den, co vy u nás,“ ptá se na ní redaktor Tomáš polského vojáka. „Tak nám přikázali,“ říká polský hlas a posléze dodává, že jsou tu na manévrech: „Na manévry paktu varšavskégo.“ Celou dobu jsou v pozadí nahrávky slyšet rozrušené hlasy českých občanů, hluk tankových motorů a sem tam jej „rozřízne“ řev motoru vojenské helikoptéry, která poté přistála na nedalekém poli.

Když Ivo Tomáš dokončil reportáž, spěchal zpět do tehdejší budovy hradeckého rozhlasu ve Vrchlického ulici. V tu dobu sice okupační vojska budovu rozhlasu hledala, ale z obou stran Vrchlického ulice stály „barikády“ z napříč postavených náklaďáků.

„Táta ještě stihl něco v redakci udělat a s kolegy pobrat nejnutnější vybavení, když najednou pod okny Rozhlasu zarachotily pásy tanku a na redakci mířila jeho hlaveň,“ dodává Ivo Tomáš. Jeho tatínek pak s kolegy a technikou utíkali přes přilehlé zahrady. Útočiště pro „ilegální“ vysílání pak našli v Kydlinovském mlýnu.

Ilegální vysílání

Odtamtud po celý týden rozhlas fungoval a malý Ivo spolu s Markétou za celou dobu viděli tatínka jen jednou. „Mám to stále před očima. Byla již tma a já byl v pyžamu, když se náhle otevřely dveře a tam stál zarostlý a špinavý tatínek. Ale byl doma jen krátce. Něco od maminky nafasoval a opět se vracel vysílat,“ vzpomíná Ivo Tomáš, který se až po letech dozvěděl, jak to v Kydlinovském mlýnu probíhalo. Podle vyprávění tatínka jim tam lidé nosili jídlo a když se nad hlavami rozhlasáků rozduněly motory helikoptéry, která se pokoušela zaměřit „ilegální“ vysílání, schovali techniku pod slámu a všichni se rozutekli do přilehlých polí.

Po hektických srpnových dnech nastoupila plíživá Normalizace. První, kdo z hradeckého rozhlasu pocítil její krutost, byl ředitel Břetislav Balcar, který byl vyhozen v roce 1970. V tomto roce skončila i rozhlasová dráha Iva Tomáše. Paradoxem dějin je to, že se o vyhazovu dozvěděl o Svátku práce 1. Května 1970. „Pro tátu si přijeli 1. května do Trutnova, kde zrovna připravoval reportáž z prvomájového průvodu,“ říká Markéta Skaunicová a přibližuje dramatické okolnosti „vyhazovu“. „Najednou z auta vystoupili příslušníci STB a řekli tátovi, ať vše vypne a jede s nimi. Táta jim ještě řekl, že to jen dotočí. Na to odpověděli, že už to dotočí někdo jiný a odvezli ho na služebnu,“ dodává Markéta Skaunicová. „Když se to maminka dozvěděla, vzala mě a sestru na služebnu, položila ji na stůl a řekla, ať tatínka klidně zavřou, ale ať se o nás postarají,“ přiblížil situaci Ivo Tomáš. Této „akce“ se zřejmě esenbáci zalekli a ještě téhož dne tátu pustili domů, ale s dodatkem: „My si tě budeme hlídat.“

A začal psychologický teror a neustálé změny zaměstnání propojené s výslechy. „Táta byl po vyhazovu tři čtvrtě roku bez práce a dokonce mu hrozil trest za příživnictví. Pak se živil, jak se dalo, ale bylo to těžké, vystřídal řadu zaměstnání. Dokonce stavěl základy pro hradecké sídliště Labská II,“ vzpomíná Markéta Skaunicová a pro dokreslení tehdejších poměrů připomíná červený občanský průkaz: „Tehdy tam byly listy, kde se dávala vstupní a výstupní razítka. A zatím co někteří v té době změnili místo maximálně dvakrát za život, tak našemu tátovi nestačily listy a dokonce mu do občanky museli dát „vložku.“ Markéta Skaunicová ještě zavzpomínala na jedno tatínkovo zaměstnání, kdy pracoval v pardubických docích. „Měl tehdy za úkol loď naložit, ale jelikož nebyl žádný odborník, tak se přepočítal, loď přeložil a ta šla ke dnu,“ dodává s tím, že jeho posledním předrevolučním zaměstnáním byla pozice skladníka v Domově důchodců. Po revoluci se Ivo Tomáš opět dostal za rozhlasový mikrofon.

Když uhlí promluví

Po událostech z listopadu 89 se na světlo světa dostala i autentická nahrávka z roku 1968, která ušla jinak bystrým očím STB. Tu Ivo Tomáš nazval Zčista jasna a schoval ji doma pod hromadu uhlí. „I když jsme již delší dobu měli doma plyn, tak ve sklepě stále bylo dost uhlí. Ani estébáky jej nenapadlo přeházet. A tam byl jeden ze dvou kotoučů této jediné zvukové reportáže ze srpna 68,“ říká Ivo Tomáš s dodatkem, že druhý kotouč měl tatínkův kamarád na Slezském Předměstí. Toho od předání „kontrabandu“ až do jeho znovuobjevení Ivo Tomáš neviděl.