Již pošesté se o to snaží projekt Příběhy bezpráví společnosti Člověk v tísni. Díky němu se na školách promítají filmy přibližující poválečnou historii, doplňují je besedy s pamětníky. Mezi 700 školami z celé republiky se letos opět do projektu zapojily i školy z Rychnovska. Promítá se v ZŠ Lhoty u Potštejna a v ZŠ Mozaika o. p. s. v Rychnově nad Kněžnou.

„Je důležité, abychom si připomněli, co všechno ti lidé vytrpěli a kolik nevinných zaplatilo životem. Čas nemůžeme vrátit, ale měli bychom se z toho poučit,“ svěřila se v rámci loňských Příběhu bezpráví Rychnovskému deníku žákyně Lenka Lichá ze ZŠ v Opočně. Třídní učitelka na Základní škole v Opočně Jiřina Kubasová dodala, jak významnou součástí projektu Příběhy bezpráví jsou debaty s pamětníky, které následují bezprostředně po projekci filmu.

Podobnou zkušenost budou mít příští čtvrtek (18. listopadu) žáci ve Lhotách u Potštejna. Tady se seznámí s filmem Ivana Biela Postavení mimo hru, přibližujícím osudy československých mistrů světa v ledním hokeji, kteří skončili po vykonstruovaných procesech v 50. letech v jáchymovských uranových dolech. Ředitelka školy Dagmar Bachmanová upřesnila, že na následnou besedu si pozvali předsedu Konfederace politických vězňů v Rychnově n. K. Jiřího Krčmáře.

V rychnovské Mozaice zhlédnou 25. listopadu žáci čtyři kratší snímky z cyklu Ztracená duše národa režisérky Olgy Sommerové. Ty představují různé formy represe československých občanů komunistickým režimem, zejména v padesátých letech minulého století.

„Z reakcí žáků, pedagogů i z různých dotazníkových šetření je zřejmé, že je považují za dobrou příležitost, jak se blíže seznámit s naší nedávnou minulostí,“ má zkušenost ředitel a zakladatel projektu Karel Strachota.

Letos získá každá zapojená škola zdarma výtisk komiksu o Miladě Horákové – Nepřemožená, dále Medailonky z vězeňských spisů, které zachycují osud vybraných 38 politických vězňů.

Zapojené školy dostanou rovněž novou knihu Mýty o socialistických časech, která zachycuje každodenní život v socialistickém Československu, především v období tzv. normalizace. „Vztahuje se převážně k normalizaci, k 70. a 80. letům, na která dnes mnozí nahlížejí s nepatřičnou shovívavostí. V jednotlivých kapitolách její autoři polemizují s nikterak výjimečným názorem, že předlistopadový režim nelze jen kritizovat, jelikož měl spoustu dobrých stránek a leccos v něm bylo lepší než dnes,“ říká Karel Strachota.