Region patří k okresům s nejnižší mírou nezaměstnanosti v celé České republice (v lednu činila 2, 92 procenta). Hlavními zaměstnavateli jsou velké firmy, jako například Auto Škody, a. s. Kvasiny a Fab.

Jsem vzdělaná, v produktivním věku, bezdětná. Může si fandit třiačtyřicetiletá žena. Shání práci. Podobně devětačtyřicetiletá žena, která chtěla za profesi, již ovládá a vykonává 15 let, lepší finanční ohodnocení. Jak uspěly?

„Tuhle sháněli někoho na přebírání hadrů do second handu. Ale řekli rovnou, že nechtějí nikoho z úřadu práce,“ konstatuje první z žen Ivana H.

Čísla versus život

Podle statistik počet volných míst převyšuje několikanásobně počet nezaměstnaných. „To jsou čísla,“ říká Ivana H. která je nezaměstnaná déle než rok. Přijde na úřad práce a vidí vyvěšené požadavky, konkrétní profese, úzce specializované. „Vím o sobě, že mi nešla už ve škole příliš matematika. Nemyslím, že bych mohla dělat třeba v oboru, kde ji po mně budou chtít,“ kroutí hlavou. Momentálně shání psychologa, lékaře, truhláře, kuchaře, učitele specializovaných předmětů.

Připravovala se několik let na svoji profesi, vystudovala vysokou školu. Často po ní někdo chtěl: Pojď dělat něco úplně jiného. „Když to neumím, nemám specializaci ani schopnosti? Nemůžu přece dělat lékaře, truhláře nebo tesaře?“ pochybuje.

Učit se…

A co naučit se něco nového, přizpůsobit se době. Těžko se dnes lze spoléhat, že až do smrti zůstane člověk u jednoho oboru…

Zkusila rekvalifikační počítačový kurz. Nenaučila se nic do praxe. Většinu času strávila teorií, popsala víc než jeden velký sešit. „Třeba jak kopírovat text, vytvořit si emailovou schránku nám ukázali, mohla jsem si to zkusit jednou, dvakrát. Když nastoupím do práce, potřebovala bych, aby mi někdo ukázal a vysvětlil, co po mně budou chtít. Někdo mě zaučil. Nemají čas.“

Chtěla zkusit administrativu. „Potřebujeme, abyste hned psala objednávky, dělala rozpisy jízd od prvního dne,“ zněla odpověď zaměstnavatele. To reálně není možné. Nikomu se nechce nového člověka zaučovat.

Tuto zkušenost potvrzuje i další žena, devětačtyřicetiletá Tamara Součková. Práci sehnala přes personální agenturu. „Kdybych neměla praxi v logistice třináct let, vůbec bych na novém místě nevydržela. A přes to jsem v tom první tři měsíce pěkně plavala. Nikdo neměl čas, o nějakém zaučování vůbec nemohla být řeč.“ Bere ale plat, se kterým je spokojená.

Jízdné, čas

Na úřadu práce dostane Ivana H. většinou kolem tří doporučenek, s nimi chodí po zaměstnavatelích. Do tří dnů je musí projednat, často na různých místech regionu. Dopravit se tam stojí čas a peníze. Do osmi dnů se doporučenky musí poslat na úřad práce. „Schůzku si ve firmách musím nejdříve telefonicky domluvit. Většinou nemají čas, nemohou se mi věnovat hned. Musím se jim přizpůsobit.“ Popisuje, že jsou to „výlety“ na celý den. Od kontaktní osoby ve firmě pak slyší: Místo již je obsazené. Proč vás sem vůbec poslali? Jste padlá na hlavu, s vysokoškolským vzděláním chcete dělat prodavačku? Přijde jim to podezřelé.

Prodělává na jízdném, stejně jako kdyby si chtěla přivydělat. Už bere pouze sociální dávky od státu a z těch jí případný výdělek strhnou.

Klikněte na grafiku pro její zvětšení