Každé volně žijící zvíře, které ztrácí přirozenou plachost, je podezřelé! Zejména jde-li o zajíce, může to znamenat, že mají tularémii. Jde o bakteriální onemocnění především zajíců, ale i hlodavců a jiných volně žijících druhů zvířat.

K onemocnění je vnímavý i člověk, který se může nakazit kontaktem s nemocným zvířetem, nejčastěji však při stahování uloveného zajíce, kdy může bakterie proniknout do těla nějakou drobnou oděrkou. Člověk se může nakazit i při práci se slámou či senem, ve kterém se usídlily nemocné myši.

Podle způsobu nakažení může u člověka propuknout onemocnění buď ve formě kožní nebo oční, popřípadě plicní, nebo i ústní a střevní. Onemocnění je léčitelné antibiotiky, a čím dříve se odhalí, tím lépe. Společným znakem onemocnění jsou celková slabost, horečky a záněty mízních uzlin.

V ČR se tularémie sporadicky vyskytuje stále, a proto jí orgány státního veterinárního dozoru věnují velkou pozornost. Je třeba nechat na tularémii (i brucelózu, což je podobné onemocnění) vyšetřit všechny podezřelé zajíce, tj. ulovené nebo uhynulé. Akutní forma onemocnění se projevuje právě ztrátou plachosti, malátností a teplotami, chronická pak navíc vyhublostí a zvětšením mízních uzlin. Po diagnostikování nákazy se vyhlašuje ohnisko, ze kterého se zajíci nesmějí tzv. uvádět do oběhu.

Ohnisko může být krajskou veterinární správou „odhlášeno“ až minimálně po dvou letech, kdy u všech odlovených vyšetřených zajíců nebyla nákaza zjištěna. Přitom z ohniska, popřípadě ochranného pásma, smí ulovené zajíce využít pouze lovec ve své domácnosti, ovšem za podmínky, že je poučen o bezpečném zacházení a po důkladné tepelné úpravě masa (tj. min. 70 °C po dobu 10 minut).

(vab)

Zdroj: Státní veterinární správa ČR