Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Pouť do Osvětimi: připomínka hrůzné reality

Rychnov nad Kněžnou - Návrat nás čtvrťáků do školy byl poněkud milosrdně ulehčen, neboť jsme hned třetí den školního vyučování odjížděli na každoročně konanou exkurzi do Polska.

24.10.2012
SDÍLEJ:

Výlet studentů Gymnázia F. L. Pelcla v Rychnově n. K. do OsvětimiFoto: Archiv školy

Ačkoliv v sobě hlavní náplň této akce neskýtala nic moc veselého, snad nepřeháním, když řeknu, že jsme se všichni těšili už od prvního ročníku.

Zatímco se 5. září ostatní nešťastníci sbíhali do školy, třídy 4.A4, 4.B4 a 8.A8 naplnily dva autobusy a vydaly se směr Krakow. Zastávka v Olomouci nám umožnila utišit kručící žaludky, protáhnout nohy a někteří brali obchody se slevami doslova úprkem jako správní maloměšťáci.

Když jsme překročili hranice, možná nikoho z nás v tu chvíli nenapadlo, že jsou před námi ještě jedny – ty bez celnic a bez vyhraněného území, hranice lidského chápání. Ty na nás čekaly, ale až druhý den.

Po příjezdu do Krakova jsme se ubytovali v mládežnické ubytovně. Někdo nebyl dvakrát nadšen jejím skromným vybavením, my jsme se ale  shodli na tom, že kvalitu místa netvoří prostor, nýbrž lidé – o čemž jsem se na pokoji se dvanácti spolužačkami přesvědčila.

Jakmile se naše zavazadla dočkala vybalení, vyrazili jsme všichni do města. Večer trávil každý po svém. Krásný noční Krakow nabízel spoustu možností.

Někteří bloudili po památkách, jiní se jako správní Češi snažili  ukořistit svými fotoaparáty ojedinělé snímky, další nešetřili zlotými na tržišti. Nám se podařilo objevit příjemnou restauraci ve sklípku kousek od náměstí.

Nad srkajícími brčky jsme probírali ledacos a předvídali, co nás zítra čeká. Protože jsme měli mnoho informací, získaných  z knížek, filmů a hodin dějepisu o holocaustu, byli jsme všichni před zítřejším dnem napjatí.   Měli  jsme totiž na vlastní oči spatřit ono neblaze proslulé místo.

Výlet studentů Gymnázia F. L. Pelcla v Rychnově n. K. do Osvětimi

Druhý den dorazili k muzeu Osvětim. Při slově muzeum se ve mně zdvihla vlna čehosi, co jsem nedokázala pojmenovat. Se všemi těmi šipkami, koberečky, zuřivě fotografujícími turisty a stánkem se suvenýry mi na mysl přicházely úvahy o lidském hyenismu, ale posléze jsem si uvědomila, že tímto způsobem je zřízena jen vstupní část a že, až na k prodeji určené plakáty s hroudou bot vyvražděných vězňů a s uplakanými židovskými dětmi,  je to v pořádku.

Snad jen ten, kdo by si podobnou „dekoraci" na zeď doma pověsil, by mohl poslat pohled přímo z pekla, které se za ostnatými dráty několik málo let zpátky odehrávalo. Skupina, ve které jsem se ocitla, měla obrovské štěstí na průvodce. Uměl skvěle česky a podával bohatý procítěný výklad, který si ale v žádném případě násilně nevynucoval slzy. Ty přišly u některých samy tak jako tak. Nejprve jsme prošli táborem Auschwitz I.

Průvodce nám podrobně líčil osudy vězňů od první chvíle, kdy stanuli na půdě koncentračního tábora v Osvětimi. Nešetřil nemilosrdnými detaily. Kdo z nás si dokáže představit hrůzy, které tehdy vězni prožívali při prvních slovech, které zde uslyšeli: „Přijeli jste do koncentračního tábora, ne do žádných lázní. Židé mají právo žít pouze dva týdny. Faráři a jeptišky mají měsíc. Vy ostatní počítejte tak se třemi měsíci. Jediná cesta odsud vede komínem."

Děs na nás číhal na každém rohu. Hleděly na nás stovky párů prázdných očí z fotografií vězňů na zdech. V jejich pohledech se zrcadlilo čiré zoufalství, rezignace a odevzdání. Některé tváře se mi ze sítnice už nikdy nevytratí.

U fotografií s dětmi, na kterých byla páchána zvěrstva šíleným Mengelem, jsem se snažila jejich zničené pohledy nikterak nezkoumat a setřást je, ale vryly se mi do paměti úplně stejně hluboko jako předchozí už tenkrát vyhaslé kreatury zubožených lidí.

Trámy, na kterých byli lidé věšeni, rozervané uniformy, na kterých se podepsaly příšerné podmínky, v jakých vězni žili, ukázka denního přídělu „potravy" – to všechno s námi řádně zacloumalo.

Cestu chodbou ze „soudní síně", která vedla na dvůr s popravčí zdí, jsem vnímala už za závojem slz, jež se nezadržitelně draly ven. Stáli jsme přesně na stejném místě tam, kde se před lety někdo zhroutil k zemi s nevyslovenou křivdou na rtech a pokrouceným otazníkem v očích. Každý byl pohroužen do sebe a topil se ve vlnách nepochopení, u některých pomyslná hráz praskla a emoce se draly na povrch.

Čekaly na nás ještě tuny pozůstalých věcí po zavražděných; místnosti až ke stropu naplněné nádobami, které si v dobré naději lidé balili do zavazadel, boty, brýle, hrozivé množství vlasů, kterých byli zbaveni po smrti, těžce jsme také snášeli pohled na svršky těch nejmladších, kteří v táboře nežili déle než několik minut. Tolik nevyvratitelných důkazů lidské zrůdnosti nedokáže mysl ani pojmout.

Poté nás čekalo to, co většina považovala za nejhorší; plynová komora. Nešlo si nevšimnout škrábanců na zdech, které tu zůstaly po vězních, prožívajících neutišitelná muka. Vryly se pod kůži snad každému z nás. Jako bychom slyšeli ozvěnu dávného křiku hrůzy. Hned na to jsme viděli spalovací pece, jejichž otvory vypadaly jako zející rány ublížené lidskosti.

V druhé části Osvětimi – v Březince jsme si prohlédli ruiny, které se Němcům podařilo zničit před odchodem a  některé dosud zachovalé objekty, v nichž vězni žili. Poté jsme se zničeně vrátili do autobusu. Cestou zpátky jsem si všimla všudypřítomných stromů kolem ostnatých drátů tábora. Stály tam bez výraznějšího povšimnutí přítomných jako němí svědci toho všeho, co se tam kdysi odehrálo, a plačtivě šuměly ve větru.

Myslím, že každý chtěl být v tu chvíli co nejdál od tohoto místa a  už se nikdy nevracet.

Naše další cesta vedla do solných dolů ve Věličce. Prohlídka všem trochu zvedla náladu díky příjemné průvodkyni plné elánu. Večer jsme opět volili svůj vlastní program a postupně jsme přicházeli na lepší myšlenky.

Jim Morrison prohlásil, že za vůbec nejdůležitější chvíle v životě považuje ty nejskvělejší a nejstrašnější. Nejspíš je těch špatných potřeba, aby si člověk o to víc vážil těch dobrých.

Návštěva Osvětimi se řadí k velmi silným zážitkům. A jak si kdo slovo silný vyloží, je na něm.   M. Rykrová, 4B4

Výlet studentů Gymnázia F. L. Pelcla v Rychnově n. K. do Osvětimi

Autor: Redakce

24.10.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Michael Mayo, pozoruhodný zpěvák a skladatel z Kalifornie.

Michael Mayo, pozoruhodný zpěvák a skladatel z Kalifornie

Nové Město nad Metují - Lázně Bělohrad
8

Krajský přebor: Náchod uniká, přehrál i Vysokou

Jak vyzrát na zimní nemoci? Poradí přednáška

Dobruška - Přestože v minulých dnech vrcholilo babí léto a modrá obloha ani sluníčko nevěstily žádné zdravotní „katastrofy“, je dobré se řídit heslem, že štěstí přeje připraveným.

Zeman se stal zdelovským hrdinou

Zdelov - Magnetem desátého kola nejvyšší okresní fotbalové soutěže byl souboj nedávných účastníků I. B třídy, ve kterém Zdelov hostil Černíkovice.

Cestáři potěšili malšovické občany. Silnici otevřou o měsíc dřív

Hradec Králové - „Konečně tu bude zase klid,“ oddechla si Věra Broučková z malšovické ulice Gollova, když se dozvěděla, že oprava nedaleké ulice Úprkova skončí o měsíc dříve, než stanovoval původní harmonogram. Ten počítal s tím, že bude silnice uzavřena od začátku srpna do 27. listopadu.

Vítězná branka Týniště nakonec neplatila

Rychnovsko - Fotbalová I. A třída: Dobruška přivezla všechny body ze hřiště poslední Bílé Třemešné.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení