Josef Lukášek– narodil se 15. února 1952
– učil na Základní škole Pulická v Dobrušce,
Základní škole v Dobřanech
a Gymnáziu F. M. Pelcla v Rychnově nad Kněžnou
– od roku 1976 do 2012 byl dobrovolným členem
Horské služby v Orlických horách
– od roku 2008 je zastupitel Královéhradeckého kraje
– od roku 2012 je radní Královéhradeckého kraje za sociální oblast
– je ženatý, má dvě dcery a dvě vnoučata
– jeho tvorba: Průvodce Orlickými horami a Podorlickem (1994),
Pohádky z Orlických hor (1996), Pohádky z Orlických hor 2 (2000), Korunka princezny Kačenky (2007)

I když je venku chladný podvečer, v pokoji je příjemné teplo. V kamnech občas zapraská dřevo a na křesle poblíž ohně spokojeně spí dvě koťata. Josef Lukášek vypráví pohádkové příběhy lidí z Orlických hor, ke kterým neodmyslitelně patří ilustrace sedloňovské výtvarnice Jarmily Haldové.

Kdo vám v dětství vyprávěl 
pohádky?
Babička, tatínek i maminka. Tatínek si je vymýšlel, ale babička skutečně spoustu pohádek znala a občas si nějakou i upravila. Ona byla asi tím, kdo mě k pohádkám přivedl. Mého bratra, i když je poslouchal se mnou, příliš neovlivnily.

Jakou jste měl nejraději?
Čerti ve mlýně (odpovídá bez zaváhání), kterou mně vyprávěl tatínek. Zpracoval jsem ji v první knížce Pohádek z Orlických hor a je velice oblíbená mezi dětmi. Protože jsme bydleli ve mlýně, situoval táta děj příběhů do mlýnice. V pohádce Čerti ve mlýně vyžene krajánek za pomoci kocoura čerty ze mlýna. Nedávno ji dokonce upravili v Javornici jako divadlo, jen nemohli dostat kocoura na jeviště, proto pohádku zmodernizovali. Docela se mně v jejich podání líbila.

To je první z pohádek, kterou někdo zdramatizoval?
Už byla zdramatizovaná pohádka Kováři a Krakonoš žáky Základní školy v Ohnišově. Skauti nacvičili pohádku Kačenka a Krakonoš, v Základní umělecké škole v Opočně zdramatizovali Línou Rózu a v Rychnově nad Kněžnou zase Bledulky. Pět mých pohádek vysílalo rádio Proglas v provedení herců brněnského HaDivadla jako nedělní rozhlasovou pohádku.

Komu teď vyprávíte nebo čtete pohádky vy?
S manželkou čteme pohádky vnoučatům a občas si pro ně i nějakou vymýšlím. Pro naše dcery jsem si pohádky pořád vymýšlel. Teď mně říkají, ať je sepíšu, jenže já už si nepamatuju, o čem přesně byly (směje se). Vymyslel jsem tenkrát vyprávění o Mrňousovi, který přišel na svět tak, že bába chtěla rozbít vejce, ale ono to nešlo a ještě jí namlátilo do čela, což se holkám strašně líbilo. Mrskla ho tedy za pec a vyklubal se z něj Mrňous, který vandroval po světě a vymýšlel lumpárny.

Kde hledáte náměty?
Něco mám od babičky, něco z kronik. Některé pohádky se v daném místě skutečně vyprávějí a kolikrát se k jednomu místu najdou i tři zajímavosti. Například o Zlaté štole, což je taková jeskyně pod Vrchmezím na polské straně, jsem v Polsku sehnal úplně jinou variantu pověsti než u nás. Snad se objeví v mojí nové knížce.

Jste tedy i sběratel pohádek?
Ano. Kolikrát se je dozvím náhodou třeba i od mladých lidí. S někým sedím u kafe a on najednou řekne: Jo ty sbíráš ty pohádky, moje babička mně vykládala tohle… V takové chvíli popadnu aspoň ubrousek na pár poznámek. Tak vznikla krásná pohádka o formanech Štanderech.

Proč jste příběhy zpracoval jako pohádky, ne třeba jako pověsti?
Pohádky jsou mně i místním bližší. Já o nich ale říkám, že to nejsou ani pohádky, ani pověsti, ale vyprávěnky. Protože pohádky jsou v neznámé krajině, ale já je mám situované jasně do Orlických hor a vypráví o konkrétních místech. Lidé si to pak lépe představí. Jedna babička mně dokonce říkala, jak o prázdninách musela s vnoučaty jezdit po Orlických horách a navštívit všechna místa z pohádek.

Do jaké míry necháváte pracovat fantazii?
Hodně. Musím, protože často najdu jen krátké zmínky a člověk si k nim musí příběh domyslet. Někdy v pohádkách vystupují skutečné postavy se svými jmény, třeba hajný Struhař, který žije v Deštném, pan řídící Veselý, povozník Pábl a jeho kůň Viktor. Ten Viktor tady skutečně žil a doopravdy spadl, jak je to napsané v pohádce. Když měl kůň odslouženo, běhal tady po stráních v Bystrém. Brali ho jako člena rodiny. Když ho pak odvezli na jatka, všichni jsme ho obrečeli.

Pohádky z Orlických hor se často odehrávají ve mlýně. Jak vaši tvorbu ovlivnilo dětství strávené ve mlýně v Borohrádku?
Mlynařinou jsem určitě ovlivněný. Můj tatínek byl mlynář. Když se později stavěly větší mlýny, fungoval ten náš jako elektrárna. I když jsme se pak odstěhovali, zůstal mně náš mlýn v paměti. Navíc u babičky v Novém Městě nad Metují byl mlýn, ve kterém se můj táta vyučil. Jako kluci jsme si tam hráli a jezdili po šupně, kde se sesouvají pytle. Mlynáři byli také často písmáci neboli kronikáři. Třeba kronikář Maisner z Kounova sepsal Mlýny na Zlatém potoce. Obrovská škoda je, že při požáru jeho domu bohužel shořelo 50 jeho obrazů a hlavně tři kroniky. Jsou sice naskenované, ale originály jsou pryč.

Ke správnému mlýnu patří i vodník. Ti vaši jsou ale až na jednu výjimku hodní a lidi netopí. Neměli by vodníci být záporné postavy?
Vodníci jsou zvláštní kategorie. Buďto mlynářům pomáhají, nebo jim škodí. Většinou se ale mlynáři s vodníky sžili a v mlynářských pohádkách bývají vodníci hodní. Našel jsem ale německou pověst o vodníkovi, který žil ve studni a utopil děvečku. V českých pohádkách je vodník spíše takový „fiškus", který přemýšlí, jak ošidit vrchnost. České pohádky končí dobře a asi v nás je i taková ta švejkovina, což se v pohádkách projeví.

Asi není tajemstvím, že chystáte čtvrtou pohádkovou knížku s vodnickými pohádkami…
V plánované čtvrté knížce bude velká kapitola s několika kratšími pohádkami o vodnících, které jsou přímo z konkrétních míst v regionu. Můžu prozradit, že se v knížce objeví třeba pohádka o tom, proč byl ve mlýně medvěd. Námět na ni jsem objevil náhodou z kroniky pana Antonína Bošeho.

V Orlických horách vládne Kačenka. Odkud se vlastně vzala?
O tom existuje několik verzí. Nejčastěji se pověsti o Kačence vyprávějí v okolí Červeného Kostelce a Hronova. Podle nich je její sídlo na Vrchmezí nebo v Bludných skalách. Kačenka se objevuje u Boženy Němcové, která píše o bábě kořenářce z Krkonoš, která vyprávěla o Krakonoši, jak chodí za Kačenkou do jejích hor. Druhou verzi zpracoval Alois Jirásek v divadelní hře Pan Johanes jako příběh princezny, která utíká před panem Johanesem. Mně se Jiráskův námět s princeznou líbil a trochu jsem se také inspiroval příběhem Anežky České. Podle nich vznikla pohádka Kačenka a zlí duchové.

S Rampušákem, druhým duchem hor, to ale bylo jinak…
Rampušák je novodobá postava a vznikl přesně 21. prosince 1962. Vytvořil ho pan Jiří Dvořák, redaktor časopisu Turista. Rampušák se poprvé objevil v rozhlasovém pořadu Vezměte si vrátičku, který měl propagovat Orlické hory. Z rozhlasu se prostřednictvím hlasu pana Beyvla ozvalo: Rampušák jméno mé, povoláním duch Orlických hor. Pomocí kouzelné brašny si pak Rampušák přivolával osobnosti Orlických hor. V roce 1965, když Horská služba Orlické hory získala samostatnost, se poprvé pořádalo rozloučení se zimou a příjezd Rampušáka, patrona lyžařů a horské služby.

Některé pohádky jsou o pašerácích. Jaké pašerácké historky se v Orlických horách vyprávějí?
Pašeráci dělali různé psí kusy. Žil tady třeba pašerák, který měl udělaný hrb a v něm pašoval kořalku. Protože na všechno odpovídal jojo, začali mu tak říkat. Jednou se stalo, že na hranicích zakopl a hrb mu vyletěl z kabátu ven i s pašem. Pak se mezi financema (finanční stráží, pozn. red.) tradovalo, abys nedopadl jako Jojo. Jiný pašerák tady pašoval cukerín v sádrových figurkách svatých. Financům už bylo divné, že jsou ty Orlické hory tak strašně pobožné, a na pašeráka se chystali. Aby je Franta převezl, koupil svatého Františka a vysypal ho pískem, když mu pak financové figurku rozbili, byli zklamaní a navíc mu ještě museli zaplatit škodu. 


Vyrostl jste v blízkosti Orlických hor a téměř čtyřicet let byl členem horské služby. Můžete ještě v Orlických horách zabloudit?
Můžu. Chodím po horách každý rok a vždy se dostanu do míst, kde jsem ještě nebyl. Troufnu si říct, že hory znám dost, ale když spadne mlha, klidně „zakufruju" jako každý druhý. Stalo se mně, že jsem na běžkách šel po cestě, kterou perfektně znám, nahoru ke srubu pod Velkou Deštnou. Začala mlha, já frajer jsem nešel podél tyčí, ale zkratkou po vrstevnici. Najednou jsem cítil, jak se mně lyže rozjíždějí, a říkám si, že je zle, já to jedu dolů, tak rychle zpátky lyže proti kopci. Když padne bílá tma a fouká silný vítr se sněhem, nastane peklo a přestává legrace. Naše hory nejsou vysoké, a přesto dokážou být nebezpečné.

Proč jste se stal členem horské služby?
Přemluvil mě kamarád, ale zas tak velkou práci mu to nedalo. Měl jsem k tomu tak nějak blízko, protože od dětských let jsem byl u dobrovolných hasičů a později i ve výjezdové jednotce. Jako student jsem lezl po skalách s horolezeckým oddílem z fakulty. Tady u horské služby najednou byla šance se k tomu vrátit. V Orlických horách jsou i nebezpečné úseky jako Čertův důl, kde se musí umět pracovat s lany.

Postavy z vašich pohádek mají profese typické pro náš region. Jaké to byly?
Vyloženě jsem pátral po některých profesích, které tady byly. V pohádce Upytlačená nevěsta je připomenuto, že se tady z dýhy vyráběly krabičky na pudry a na mastičky. Další typické profese jsou samozřejmě krajkářky, dřevaři, kteří dodávali dřevo sklárnám, skláři, tkalci, povozníci nebo bylinkářky.

V publikaci Rampušák vypravuje aneb Příběhy mužů a hor spolu Krakonoš a Rampušák mluví v dialektu. V pohádkách ho ale téměř nepoužíváte. Přemýšlel jste, že se i v pohádkách objeví více z nářečí?
Občas do nářečí uteču v přímé řeči, kde mně to sedí lépe, ale jinak píšu spisovnou češtinou. Paní Marie Kubátová velice často ve svých knihách používala krkonošský dialekt. Láká mě zařadit jednu její pohádku do nové knihy, jako vzpomínku na ni. Je to pohádka Jak ježíšek daroval horákům ski, což je nádherné vánoční vyprávění na pomezí nářečí z Krkonoš a Orlických hor.

V pohádkách často najdeme motiv cesty. Hrdina se vydá hledat štěstí, které buď najde daleko od domova, nebo si naopak uvědomí, že na něj čeká doma, a vrátí se. Je to tak podle vás i v životě? Musí se člověk vydat na cestu, aby našel své štěstí?
Toť otázka, jestli opravdu musí cestu vykonat. Když člověk vystřídá různá zaměstnání nebo když kantor projde různými školami, i to je cesta. Každá zkušenost nás nějak obohatí. Když se člověk podívá někam ven a poté se vrací, třeba zjistí, že štěstí na něj čeká doma. Asi bude něco na tom, že jsme se zemí srostlí. Když se vracím domů a vidím naše hory, jsem tady spokojený. Ty naše hory jsou mně blízké a 37 roků odsloužených ve svetru horské služby je znát.

Zuzana Brandová