Podle dnešních měřítek byl počet obyvatel v pohorských vsích malý. Ale v tehdejší situaci byl Rovný s 83 obyvateli v 15 domech vesnice dosti velká a lidnatá. Nejbližší vsi pana Krafta, nepočítaje ani střediskovou obec

Dobrý s 235 obyvateli, byla sídla ještě znamenitější. Vošetnice měla ve 20 staveních 130, Hlinný ve 30 staveních 196 duší. Žádná pohorská ves západním směrem až k Náchodu se jim počtem lidí (s výjimkou Sněžného) nemohla rovnat. Malounko lidí bylo i v kostelních vsích Bystrém i Dobřanech i v někdejším nezdařeném městečku Kounově. A v dnes velkých Borové a České Čermné se tehdy nacházelo jen po čtyřiceti živáčcích.

Domy a grunty na našem úseku vrchoviny měly stavy osazenstva uspokojivější než v západním dílu opočenském a náchodském. Selské usedlosti v Dobrém i Rovném chovaly pod svou střechou (i s těmi sirotky a mladou čeledí) až jedenáct, na Vošetnici až třináct bydlících. V průměru osm až devět. Ve všech západnějších vsích žilo na selském statku v průměru jen pět osob.

A jak vypadala skladba obyvatelstva? Zjistili jsme, že v Rovném byla dost značná převaha žen, zejména v podružích se tam choulily samé osamělé ženské. Ale to nebyl jev všeobecný, početní poměr mužů a žen byl vyrovnaný. Dnes mají muži vyšší úmrtnost, ale tehdy si úmrtnost žen nezadala s mužskou (dost jich také umíralo při porodech). Věková skladba vsí byla příznačná: většinu tvoří mladí, ne starší než dvacet let. Přes padesátku přežila jen slabá menšina.

Do šesti let bylo dítě dítětem, od sedmi už mohlo sloužit jako pasák, od třinácti let už jako plně nasazená pracovní síla. Tak do pětačtyřiceti byl člověk při síle, potom už vstupoval na práh stáří. Tu a tam se potkali jedinci kmetského stáří. Na Borové hádali dvěma osmdesát, v Tisu také dvěma. V Dobrém

jednomu člověku napsali 98 (ale zdá se mi, že se písař přepsal). Nejstarší kmeti byli převážně muži. Ze všech vsí, které jsem sledoval (celkem asi s 1250 obyvateli dosahovalo věku 74 roků nebo více 11 mužů a čtyři ženy). Že se našla poměrně slušná skupinka starších v nedolidněných hraničních vsích náchodských, zdá se svědčit, že s nimi bývalo i dost mladých lidí, ale že to jsou vsi vylidněné útěkem, vždyť leží na samotných kladských hranicích. Utíkali mladší, staří zůstávali, dožívali. Jistěže nemohli utéci takoví, jako ta osamělá Anna Donátka v Bystrém, „rok nemožná“ (rozuměj: bezmocná na proleženém lůžku).

Jan J. Škoda