Už půl roku předtím se smlouvalo mezi rovenskými sousedy i mezi vesnicemi. Už tehdy mnozí naléhali sebrat se a utéci. Není naděje. Ve statcích nespočívá útěcha za ztrátu věčné spásy.
Největší váhu měl hlas rychtáře Krba a ten se po rozvaze přidal k názoru, že víra velí se s utlačeným domovem rozloučit a hledat útulek ve svobodném Slezsku. Osadníci byli ale nejednotni.
Zásadně odpíral soused Hrůza, přesvědčen, že je chytré držet se doma hořkého, ale jistého chleba a víru si potají udržovat v duchu. Šarovec, ale i mírný Vomáčka to arci označili za pokrytectví Bohu protivné.
Někteří byli hotovi vyrazit už loni z jara, ale to nebylo po špejcharech špetky zrna a ve světě byl hladomor. Bratři v Kristu pomýšleli vyrazit hned po žních, to však do vsi pořád někdo z panství někdo nakukoval a byli by na sebe upozornili předčasným mlácením, které se zahajovalo vždycky až na zimu.
V zimě pak nebyla přes hory cesta, sněhu bylo vysoko. Ale teď už vytálo a nebylo naděje. Zažili, že zdejšího nevinného Honzu Krňáčka v Újezdě zpráskali, že se nepokřižoval před misionářem. Rychtáře Krba ani nepustili v Černíkovicích na kancelář a jednal s ním jen dráb.
Za podmračné jarní noci se vykročilo. Někdo se ještě na poslední chvíli vymluvil. Jmenovitě dolejší Jakubička, padesátník na těle zchátralý a bez potomků. Už to tady se ženou nějak doklepe.
Skupina lidí i dětí s ranci a všelijakými zavazadly a trakárky zamířila vzhůru k lesnaté dolině Zlátenek.
Padesátiletý rychtář s rychtářkou, čeledí a sirotky. S nimi v jednom spolku rodiny hořejších zahradníků, starší Vomáčkova i mladá Šarovcova s batoletem na zádech otce a kojencem zavěšeným matce na hrudi.
Také sousední baráčník Lukáš se sestrou a vysoce těhotnou manželkou.
A konečně lidé z domu šafáře Khlebera, který byl neocenitelný, protože jako jediný plynně mluvil německy. Přes třicet postav různého stáří i povahy.
Z dolejšího konce se zároveň vybrala druhá sestava, v níž vévodil sedlák Balej. Tato osmnáctičlenná četa se ubírala jinou stranou.
Dva sirotci se pokusili hnát ke kladským hranicím krávy, byli však cestou zadrženi a nuceně se vrátili zpátky na balejovský grunt.
Noc nevlídná, zítřek nejistý, jen přítomnost Hospodinova se zdála jistá. Přejít pohoří a zemské hranice teď již nebylo bez nebezpečí.
Ve vylidněném donedávna českém Deštném již jsou Němci, zčásti katolíci, ochotni udávat a pronásledovat uprchlíky.
Děti umdlévaly brzy, byly potichu napomínány k vytrvalosti biblickými výroky proroků.
Ale lesní pěšiny Rovenští dobře znali, orientovali se i potmě bez váhání. V tulešovských lesích se obě rovenské skupiny sešly a pokračovaly s výpravou utečenců s Vošetnice, již vedl sedlák Jan Řehák.
Vyhnout se s tak velkou spoustou mužů, žen a dětí
lidem a cestám a dobrat se svahem a divočinou hraničního hřebenu nebyla snadná věc. Srdce se třepotala až v krku.
Víc o nich nevíme. Snad všichni přešli. Možná stará tetka cestou zemřela, možná jiná žena porodila… Tolik je jisto: té noci ubyla v Rovném, jako i na Vošetnici více než polovina obyvatelstva.
Jan J. Škoda