Koncem letošního dubna se v okolí nejvyššího vrcholu Orlických hor rozjela velká pátrací akce. Při výstupu za pozorováním západu slunce na Velké Deštné se rodině v husté mlze a mizerném počasí ztratil desetiletý chlapec s autismem. Do terénu vyrazilo 13 horských záchranářů, z toho 6 psovodů z Orlických hor, Krkonoš i Jeseníků. Chystali se na dlouhé a náročné pátrání.

„V tísňovém telefonátu nás tatínek informoval o tom, že hoch je velmi bázlivý, nebude reagovat na volání a jediné, na co slyší je jeho zdrobnělé křestní jméno. Bylo nám jasné, že musíme postupovat velmi rychle a zároveň citlivě,“ popsal tehdy Deníku zasahující horský záchranář Jan Hepnar.

Jan Hepnar na Dni bezpečnostních složek v Dobrušce.
Horská služba v Orlických horách vyhlíží zimu. Zkušenosti sbírá i v zahraničí

Právě on při cestě autem na místo poměrně brzy chlapce v pořádku našel. Zásah tak patřil k těm, na které rád vzpomíná. O těch, které skončily tragicky, však mluví nerad. Nyní v rozhovoru hovoří o tom, jak u horské služby začínal, jestli se dá i v českých horách připravit na alpské prostředí nebo zda jeho německý ovčák dokáže slanit z vrtulníku.

Nedávno jste s kolegy skončili třetí na všestranných závodech horských záchranářů v italských Dolomitech. V čem jsou taková setkání pro horskou službu přínosná?

Přínosů je celá řada. Jako členové horské služby se setkáváme pracovně i v rámci takovýchto akcí. Nejde přitom jen o závody, ale také o předávání kontaktů a nových informací či zkušeností. Další věcí je poznávání nových technik nebo vybavení. Je také dobré se poměřovat s ostatními a zjišťovat, na jaké jsme úrovni právě třeba právě v porovnání s kolegy z alpských států.

Co z tohoto hlediska závody ukázaly?

Vzhledem k tomu, že jsme vloni celkově vyhráli a letos jsme byli třetí, tak se dá říci, že jsme na podobné úrovni. Netýká se to jen sportu a závodění, ale také záchranářství obecně. Kromě běhu je tam slaňování, skládání a odnos svozného prostředku, ferata nebo například svazování lan. Jsou to disciplíny, které záchranář běžně používá při své práci. Přestože Alpy nemáme, jsme na tom fyzicky i technicky velmi podobně jako tamní kolegové, kteří se v tom prostředí pohybují celý život. Na těchto závodech se mi líbí, že jsou týmové. Člověk má potom ze společného výkonu větší radost, než když sportuje jako jednotlivec. Že jsme se s klukama dokázali umístit mezi velkou částí evropských záchranářů do třetího místa je náš velký společný úspěch.

Z Říček.
Střediska v Orlických horách se chystají na zimní sezonu. Skipasy někde podraží

Dá se na taková pohoří, jako jsou Dolomity či Alpy, obecně připravit v našich podmínkách?

Částečně ano, zejména po fyzické stránce a z hlediska získaných zkušeností. Ovšem bez toho, abychom tam jezdili a poznávali, jak se v takových horách pohybovat, by to nešlo. Osobní zkušenost je nutná. Co se tam naučíme, aplikujeme u nás a funguje to i obráceně, kolegové ze zahraničí se jezdí učit od nás.

Jste tedy připraveni zasahovat i v Alpách.

S kolegou Jakubem Fabiánem, který byl členem našeho týmu i na nedávných závodech, jsme tam byli na skialpinistickém soustředění. Na výletě na jednu z hor jsme shodou okolností potkali dva Čechy. Slečna se bála slanit dolů a její partner jí nedokázal pomoci. Co bychom byli za záchranáře, kdybychom jim řekli, že umíme zasahovat jen v našich podmínkách? Takže ano, jsme na to připraveni.

Čemu se nyní mezi letní a zimní sezonou věnujete? Máte více klidu?

Stále se něco děje a musíme samozřejmě udržovat akceschopnost, ale v tomto klidnějším období se věnujeme školení všeho druhu, zvyšování kvalifikací a cvičení. Trénujeme evakuace ze stromů či lanové dráhy, chodíme na stáže k pozemní i letecké záchranné službě do Hradce Králové, máme kynologický výcvik.

Jedna z nejdelších lanovek v Orlických horách bude vozit v Orlickém Záhoří. Využívat ji v zimní sezoně budou jak milovníci sjezdového lyžování, tak běžkaři.
Mrkněte, jak v Orlických horách roste nová lanovka. Potáhne do Orlického Záhoří

Jsou ve vašem oboru nějaké aktuální novinky?

Velmi úzce spolupracujeme s policií a Českou zemědělskou univerzitou na systému Pátrač. Já se zabývám metodikou výcviku pátrání. Jedná se o software pro zjednodušení řízení pátracích akcí, který nám velmi urychluje práci. Nyní jsme ho aplikovali do interního messengeru horské služby. Pátrač využíváme již několik let, ale implementace do našeho systému je čerstvá novinka. Těšíme se, že nám to ještě více ulehčí práci.

Váš otec je náčelníkem Horské služby Orlické hory. Dědí se záchranářství z otce na syna jako tomu bývá i v dalších oborech?

K horské službě jsem se dostal i díky tátovi. Ale spíš bych řekl, že je to v genech, protože mě k tomu sám nikdy nenutil. Je to práce, která mě velmi naplňuje a baví. Je pravda, že i u horské služby jsou rodinné klany napříč Českou republikou.

Jak jste u horské služby začínal?

V osmnácti letech jsem začal pomáhat klukům kynologům a lavinářům na kurzech jako figurant. Když to šlo, vzal mě táta i na cvičení. Okamžitě mě to nadchlo. Vždy jsem měl v sobě, že bych to jednou chtěl dělat. V pětadvaceti letech jsem se stal dobrovolným členem horské služby, nastoupil jsem jako brigádník a v devětadvaceti letech se mi naskytla příležitost pracovat jako profesionál.

Mezinárodní soutěž Horské služby v Krkonoších v roce 2019.
Nejlepší horští záchranáři jsou z Orlických hor, ovládli mezinárodní klání

Co jste do té doby jako vystudovaný učitel dělal?

Rok jsem učil a potom jsme se ženou podnikali. Měli jsme firmu, ale byl jsem mladý a moc mě to nebavilo. Vždy mě přitahovalo pomáhání lidem. Využil jsem tehdy příležitost a šel k hasičskému záchrannému sboru do Trutnova. Velmi mě to bavilo, ale časem jsem i kvůli dojíždění a rodině přešel k horské službě.

Co byste poradil malým zájemcům o práci u horské služby, co je k tomu potřeba?

Každému bych doporučil, aby dělal to, co ho baví. U horské služby je důležité být té práci oddaný, přesčasů nad rámec pracovní doby je opravdu hodně. Odměnou je radost lidí, kterým pomůžeme. Zásadní je umět dobře lyžovat a mít dobrou fyzickou kondici. Potom už zbývá absolvovat zkoušky jako v každé škole.

Můžete čtenářům přiblížit nějaké vaše zásahy, které se vám vryly do paměti?

Chápu, že dramatické zásahy jsou pro lidi zajímavé, ale já o nich nerad mluvím. Nejtěžší jsou samozřejmě ty, které se týkají dětí. Bohužel jsem byl u zásahů, které pro ně skončily fatálně. To je vždy velice smutné. Sám mám doma dvě malé děti. Že je dítě zbrklé nebo dělá, co nemá, je přece normální. Takové případy mě nikdy nenechají klidným.

Horská služba. Ilustrační foto.
V horách se ztratil autistický chlapec. Našel ho syn náčelníka horské služby

Pojďme tedy k těm méně smutným.

Vzpomínám si, že nám volala vyděšená paní, která byla v Deštném na dovolené. Manžel ráno vyjel na běžky a do pěti hodin odpoledne se nevrátil. Přitom ji volal v jednu hodinu, že už se blíží, přesto do cíle nedorazil a telefon byl nedostupný. V podobných případech víme, co máme dělat. Nejprve objíždíme známá místa a také restaurace a hospody (úsměv). Pán seděl v jedné z nich. Podivoval se, že ho hledáme a vysvětloval nám: Chlapi, pochopte to, já jsem chtěl mít ještě chvíli klidu, tak jsem si vypnul telefon a stavil jsem se na dvě piva.

Zhruba před měsícem měl u nás v Deštném, kde se všichni známe, pán infarkt. Po šťastném zásahu, leteckém transportu do nemocnice v Hradci Králové a úspěšné operaci dopadlo všechno dobře. Když nám v takových případech potom lidé volají, že mohou dále plnohodnotně pokračovat v životě a cítí se dobře, má z toho člověk obrovskou radost. Je to daleko lepší, než jakákoli finanční odměna.

Když se na konci dubna na Velké Deštné ztratil autistický chlapec. Byl jste to právě vy, kdo ho večer v husté mlze za špatného počasí našel. Jak na to vzpomínáte?

To byl jeden z velmi příjemných okamžiků, kdy se zásah, který může skončit až tragicky, poměrně rychle vyřeší. Člověk z toho má dobrý pocit. Právě proto tu práci děláme.

Jste i členem kynologické brigády horské služby. Dlouho byl po vašem boku německý ovčák Casi, nyní máte nového psího parťáka.

Casi zemřel v červnu. Už měl „důchodový věk“, kterého se bohužel nedožil. Mám nového pejska, jmenuje se Leeo a je to také německý ovčák. Společně se připravujeme na zkoušky, aby i on mohl převzít úlohu záchranáře.

Jan Hepnar na Dni bezpečnostních složek v Dobrušce.
Člen horské služby: Když lidé potřebují záchranu, většinou jsou slušní

S Casim jste před časem hledal například také pohřešovaného důchodce v lesích u Hradce Králové. Kde všude kynolog horské služby zasahuje?

Zasahujeme po celé České republice i v sousedních, zejména příhraničních státech. Není nás příliš a vycvičený pes je schopný nahradit až dvacet lidí. Jako kynologové se pátracích akcí účastníme často a víme tak, co máme dělat. Proto je někdy jednodušší, když se seberu a jedu třeba až na Šumavu. Cesta sice trvá čtyři hodiny, ale jakmile přijedu na místo a dostanu svůj sektor, okamžitě mohu začít pracovat. Je naprosto běžné, že se v případě potřeby prostřednictvím našeho svolávacího systému osloví všichni kynologové bez ohledu na to, v jakých horách působí.

Zmínil jste, že pes dokáže nahradit až dvacet lidí.

Dá se to tak říci. Lidé musí při pátracích akcích chodit v rojnici v pravidelných rozestupech, aby daný prostor kompletně prošli. Zejména v noci je to velmi složité. To pejsek nepotřebuje, stačí mu jeho nos. Dokáže vyčuchat i lidi na stromech, schované nebo někde zahrabané. Někdy se chtějí schovat, aby jim bylo teplo. Jindy může jít třeba o děti, které utekly z domu a nechtějí být nalezeny. Několikrát se nám stalo, že pejsek našel člověka zahrabaného v roští, kde by ho jinak nebylo možné najít.

Bude i váš Leeo jednou umět slanit z vrtulníku?

To je jedna z nutných dovedností, které musí umět ovládat. Zejména při lavinách nás vozí na místo zásahu vrtulník. Už proto trénujeme na hradecké letecké záchrance. Pejsek tak už v devíti měsících slaňuje z vrtulníku nebo ze skály. Postupně ho připravujeme, aby se při ostré pátrací akci nebál, ale naopak to bylo něco, co mu dělá dobře, protože ví, že bude následovat práce, která ho baví.

Práci se psem v terénu lidé znají právě díky záběrům ze zásahů při lavinách nebo pátráních. V čem ještě může být užitečný?

Pejsky má každý rád. Když přijedeme někam, kde panuje nervozita, může zmírnit napětí. Děláme i přednášky pro děti, kam ho s sebou beru, aby si ho mohly pohladit. Zejména mentálně postižené děti jsou naprosto nadšené, je to pro ně velký zážitek, když si třeba vyzkoušejí, jak je najde. I to je přínos našich psů, nicméně hlavní náplní jejich pracovního života je záchrana v lavině, případně ve volném terénu.

Jaká jsou vaše oblíbená místa v Orlických horách i jinde?

Mám rád celé okolí Deštného. Kopce jsou tam nádherné a jsem rád, že i v relativně malých horách se dokážu připravit třeba na velké závody v Alpách. Nejsem však člověk, který by měl oblíbené jenom jedno místo, mám rád obecně všechna pohoří. Také rád objevuji nová místa. Líbí se mi všude, ať už jedu do Krkonoš, na Šumavu, do Alp nebo na Slovensko.