Jak na vaše vyznamenání premiérem Topolánkem zareagovala veřejnost? Zaznamenal jste nějaké ohlasy přímo od lidí?
Negativní reakce dostávám hlavně v podobě dopisů. To jsou hulvátské, sprosté dopisy, a to je to nejhorší, věřte mi to. Oni to píšou a já to čtu, protože jsem mluvil s panem doktorem Žáčkem, který mi říkal, schovejte to všechno, abychom to někdy mohli uvést jako důkaz. To nejneslušnější, co jsem dostal, to je pohlednice, na kterou dozadu namalovali šibenici a pod tím napsali „Ty hajzle, tady máš tu medaili, co jsi ji tak hodně chtěl, doufám, že až se budeš na tom provaze houpat, tak si ji vychutnáš.“
Takže převažují spíše negativní ohlasy?
Ne, pozitivních je hromada, to si neumíte představit, co jsem dostal telefonátů. Lidi mně volají a říkají: „pane Paumer, já jsem moc Topolánkovi nefandil, ale teď, když vidím, co udělal, tak u mě zabodoval.“ A to je drtivá většina, dopisů jsem dostal asi sedm nebo osm.
Jezdíte na diskuze do škol, jak na váš příběh reaguje nejmladší generace?
Velice dobře, oni poslouchají a kolikrát se mi stalo, že na konci přišli tři nebo čtyři žáci, i děvčata, a řekli pane Paumere, můj děda taky seděl, ne, že by se tím chlubili v tom špatném slova smyslu, oni jenom chtěli říct, že jejich rodina taky trpěla. Já si myslím, že to je velice dobrá věc, co dělám. Zrovna včera jsem v televizi zaznamenal, že je několik škol, které chtějí natáčet film. Natáčí se to v Uherském Hradišti, protože tam je zachovaná věznice ještě pořád v tom starém stylu, takže tito školáci tam jezdí a budou soutěžit, kdo o tom natočí lepší film. To je přece velice pozitivní věc.
V celé společnosti je váš útěk stále kontroverzní téma. Není to tím, že je tato diskuze redukována jen na těch několik jmen, že se nemluví o třetím odboji jako celku?
Určitě ano. Ale to je právě to, že komunisti dovedli všechno utlumit. Lidi, kteří se o to nezajímali, tak ty opravdu nevědí, co to bylo, co ty kluci všechno udělali. Oni samozřejmě komunisti drželi všechno pod pokličkou a teď se to teprve pomaličku začíná odkrývat. Pan doktor Žáček teď k tomu připravuje literaturu, aby se to lidi dozvěděli.
Nedávno jste byl mezi navrženými kandidáty do Ústavu paměti národa, což vzbudilo na politické scéně mírný rozruch, jaká tam měla být vaše role?
Já vám něco řeknu, já tam žádnou roli nechci. Já budu hrozně spokojen s tím, když mě lidi budou volat na školy, abych mohl přednášet, abych mohl já osobně všechno vysvětlovat, jak to bylo. Já když tam přijdu, tak studentům říkám, já jsem se sem nepřišel omlouvat, já jsem vás sem přišel informovat a žádné omluvy ode mě neuslyšíte, protože to, co my jsme udělali, to byl jen výsledek toho, co tady komunisti začali. A tohle byl ten třetí odboj.
Shodou okolností Deník v týdnu mluvil s kolegou zabitého účetního Josefa Rošického a ani obyvatelé obce Třemošnice, odkud pan Rošický pocházel, na vás nevzpomínají v dobrém, dokonce se stále objevují spekulace, jak byly nakonec uloupené peníze využity. Vzpomenete si ještě na okolnosti této události?
Zrovna před chvílí jsem byl v rozhlase, kde mi paní redaktorka pustila rozhovor s panem docentem Rošickým (syn zavražděného J. Rošického, pozn. red.). Proti němu já nemám žádné námitky. To byl mladý klučina, když se to stalo, on pravděpodobně neměl ani ponětí, proč se to stalo, jenom ví, že tenkrát byli nějací Mašínové, že já jsem byl s nima a jeho táta přišel o život.
To vůbec nebylo tak, že bychom se nějak soustřeďovali právě na toho Rošického, my jsme nevěděli, kdo tam bude. Náš kamarád pracoval v tom podniku a ten nám řekl, že každý pátek se přepravují peníze z banky na výplaty. Byli jsme tam třikrát, já jsem se zúčastnil také třikrát a vždycky do toho něco vlezlo a nemohlo se to udělat. Počtvrté už jsem jet nemohl, protože jsem pracoval a každý pátek jsem si nemohl brát dovolenou, začali se mě vyptávat, kam jezdím, tak jsem nejel, byl tam jenom Václav Švéda a Pepa (Josef Mašín, pozn. red.). Všechno už bylo napsané v knize, ale já to mám samozřejmě z první ruky od Pepíka. Zastavili to auto, řekli, že je to kontrola vozidel, aby si vystoupili. Všichni vystoupili a muž, který dělal ochranku, každý pátek jezdil ten samý chlap, ten měl zbraň a když Pepa řekl, aby vylezli, tak on tu bouchačku odhodil a pan Rošický tam zůstal sedět a nechtěl vylézt.
Pepa řekl, dej mi ty peníze a on, že mu je nedá a pak najednou vyskočil z auta, oběhl ho a namířil pistoli na Pepu. Pepa po něm skočil a začali se o tu pistoli prát a to byla právě ta nehoda, že on měl prst na spoušti. Tohle vám v armádě vždycky řeknou, jestliže chceš vystřelit, tak dej ukazováček na spoušť, ale jestli nemíníš střílet, nikdy na tu spoušť prst nedávej. A on ten prst na spoušti měl a když se pak na zemi prali, zavinila to snad reakce svalů, navíc to bylo v takovém nešťastném úhlu, kdy se on sám zastřelil. Pepa mu tu bouchačku nevzal, že by ho zastřelil on, to bylo právě v tom, když se prali, to byla taková prekérní situace a vyšlo to tak, že se on sám zastřelil. Byla to jeho pistole, kdyby býval ty peníze vzdal, tak se vůbec nic nestalo.
V roce 1995 bylo Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu z důvodu promlčení zastaveno trestní stíhání bratří Mašínů, vztahuje se i na vás? Už se tedy nemusíte obávat případného trestního stíhání?
Tak to tedy ne. Jak říkají komunisti, vrah zůstane vrahem, a já říkám, komunista zůstane komunistou, ať se převlékne do jakékoliv barvy. Naše spisy byly jenom odloženy, jsou v archivech a kdykoliv by je nějaká totalitní moc mohla otevřít.
(lh)